Pro případ, že byste náhle zemřeli nebo byli zákeřně zabiti (a uvízli tak mezi světem živých a mrtvých), si zapamatujte jméno Charley Davidsonová. Zbloudilým duším pomáhá dořešit neuzavřené záležitosti, vyřizuje pozůstalým dojemné vzkazy, pátrá po vrazích a nakonec usmířeným nebožtíkům ukazuje cestu „za světlem“.
 |
Charley Davidsonová je doopravdy zvláštní osoba. V rohu obýváku má v podnájmu starého Číňana, což by nebylo až tak divné, kdyby ve své mlčenlivé poloprůhlednosti nelevitoval pár centimetrů nad zemí. Kromě pana Wonga se tu běžně objevují i další duchové zemřelých, kteří hledají radu a pomoc. Charley totiž převádí mrtvé na onen svět. Taková novodobá verze Chárona – prsatější, drzejší a rozhodně mnohem víc sexy. Jakkoliv vám schopnost komunikace s mrtvými přijde cool, naší hrdince odmalička celkem komplikuje život.
Pro své okolí je prostě cvok, v lepším případě lhářka. Jejímu nadání věří pouze tři lidé – Cookie, nejlepší přítelkyně, kofeinový závislák a asistentka v jednom, Charleyin otec, bývalý policista, a strýček Bob, jemuž neteřino nadání kariéru strážce zákona podstatně ulehčuje, ačkoliv přímo na Charley se zbytek policejního sboru dívá skrz prsty.
Nový případ, vražda ne jednoho, ani dvou, ale hned tří právníků (mrtvých advokátů evidentně nikdy není dost) policii řádně zamotá hlavu a zapotí se u něj i hlavní hrdinka. Nejenže se kvůli své tvrdohlavosti dostává do situací, kdy jí jde o život. Navíc se kolem ní motá další nadpřirozená bytost, s jejímiž úmysly si Charley vůbec není jistá. A k tomu všemu ji v lechtivých snech každou noc svádí (jak jinak) záhadný krasavec. Na jednu prostořekou ženskou je toho až až.
„Volal jsem ti víc než před hodinou.“ „Volal jsi mi ve čtyři třicet čtyři. Nenávidím čtyři třicet čtyři. Myslím, že by se čtyři třicet čtyři mělo úředně zrušit a zavést místo toho něco příjemnějšího, třeba devět dvanáct.“
Řeknu vám to rovnou, první půlka knihy se vleče jak MHD v páteční špičce. Přestože se Darynda Jonesová snaží psát odlehčeným stylem a postava Charley si nenechá ujít jedinou příležitost pro ironické popíchnutí či sarkastickou průpovídku. Hrdinka nás seznamuje se svými schopnostmi prostřednictvím rozhovorů s Cookie, činí to však až příliš zdlouhavě. V době, kdy máme hrdinů s nadpřirozenými schopnostmi plné kinosály i knihkupectví, to zkrátka chce míň vysvětlování a víc akce.
Když se tedy přehoupnete přes první půlku, příběh se konečně rozeběhne a vy přestanete dumat nad tím, jestli si máte raději chvilku pospat. Co se týče kriminální zápletky, nečekejte mnoho, ostatně tento aspekt příběhu je spíše okrajový. O něco výraznější dějovou linií je Charleyino pátrání po onom tajemném hezounovi, jehož blízkost naší hrdince pořádně zrychluje srdeční aktivitu. Erotických scén v knize najdeme jen poskrovnu a ne příliš explicitních, stydlivější povahy se tedy nemusí bát, morální újma jim určitě nehrozí.
„Takže vy dva jste kámoši?“ zeptala jsem se. Dost nevraživě na mě zavrčel. „Obvykle se nekamarádím s vrahy.“ Snob jeden. „Jenom jsem o něm chtěla zjistit víc.“ „Umlátil svého otce baseballovou pálkou, pak ho naložil do kufru starého chevroletu a zapálil ho. Co víc o takovém člověku chceš vědět, Charley?“
Kniha, jako taková, je směs krimi, duchařiny a milostného románu, žádnou z linií však příliš nevyzdvihuje. Což je škoda, obzvlášť u té paranormální části. Lehce otevřený konec čtenáře láká na další díl (pod titulem Druhý hrob nalevo) a nezbývá než doufat, že v něm Jonesová lépe využije slušný potenciál své postavy.
První hrob napravo se nejspíš nedostane do vaší top ten, atributy oddechové četby na víkend však splňuje spolehlivě.
