Knih pro mládež vychází slušné množství. U málokteré z nich však máte pocit, že by si ji mládež doopravdy MĚLA přečíst. Ještě ojediněleji pak nutkání vnutit ji i dospělákům. A právě mezi tyhle vzácné výjimky se kniha Lois Lowryová vejde.
 |
Možná bude toto vyjádření působit jako recenzentská berlička, když jedno podobné stojí i na zadní straně přebalu knihy v citaci recenze z The New York Times, ale tentokrát se takové výpůjčce nemohu ubránit. Pokud by se totiž měl román Dárce charakterizovat jediným slovem, bylo by to adjektivum: “Provokativní.”
Lois Lowryová totiž svojí knihou provokuje od první do poslední strany, a to hned na několika frontách. Vybrala si k tomu vhodný subžánr, Dárce se řadí po bok těch nejzdařilejších dystopií. Ačkoliv, i ve směru svého zařazení je lehce nezřetelný a, no, provokativní. Svět, v němž se odehrává příběh dvanáctiletého Jonase, k sobě totiž nutně nemusí vázat negativní konotace, nemusí být dystopií – v mnoha směrech, na kterých záleží, je totiž světem veskrze funkčním. Můžete v něm sice rozeznávat vzory z Orwellova klasického románu 1984, postavy a obyvatelé Dárce jsou však mnohem svobodnější a šťastnější než hrdinové v područí Velkého Bratra. Ve skutečnosti je prostředí knihy Lois Lowryové podstatně blíže Bradburyho 451°Fahrenheita nebo filmu Equilibrium režiséra Kurta Wimmera z roku 2002 s Christianem Balem v hlavní roli (který se ostatně Bradburyho dílem v mnohém inspiroval).
12, to je věk, v němž se člověk dostává k obřadu rozhodování o budoucím povolání podle svých vlastností, schopností a talentů. Obřadu, který při čtení lehce evokuje potterovský Moudrý klobouk. Některé z dívek se při něm stávají matkami (pár let rozmazlování, během nich stihnou 3 porody, poté šup do pozic dělnických), někteří z žáků ošetřovateli, učiteli, vedoucími oboru zábavy… Jonasovým údělem je role Strážce paměti – chlapec je tak jediným vhodným kandidátem po dlouhých letech. V praxi to znamená, že mu budou předány vzpomínky celého lidstva, celá historie ve svých krásných i temných chvilkách. Tímhle způsobem Strážce paměti chrání svoje spoluobčany, kteří si nemusí pamatovat vůbec nic.
“Lidi je opravdu potřeba chránit před špatným rozhodnutím.”
Jenom proto může tato společnost zůstat zcela bezemoční – fungující na základech tvořených pouze chladnou logikou – a šedou; světem, v němž lidé dokonce přestali znát-rozlišovat-vidět barvy. Společností, kde jsou nežádoucí jedinci (staří, slabá miminka, lidé potřetí porušující pravidla) vyřazeni, odesláni Jinam. Společností, kde je každému jedinci jeho život naplánovaný. Povolání, partner, potomek poté, co si o něj pár zažádá. Život bez válek, strastí a hladu, ale také život s prášky na Neklid (který pocítí každý, chlapci tak kolem toho 10–12 roku věku a ti chlupatější dříve, nedělejte, že nevíte, o čem mluvím).
Ideální prostředí pro pokládání otázek a poukazování na lidské slabiny. A Lowryová se ptá a poukazuje ráda. Na některá témata okatěji, na některá méně. Poukazuje na rasismus, na mezigenerační problémy, na nefunkčnost dnešní společnosti, omezenost lidského vidění světa, uzavřená sektářská společenství, podstatně skrytěji leží třeba otázky genderových stereotypů. Přitom sama jeden takový nevědomky naplňuje – její smysl pro některé detaily se dá označit jako vyloženě ženský.
Zároveň se ukazuje v tom nejlepším spisovatelském světle. I přes množství otázek a témat, která v Dárcovi otevírá, i přes mírné, civilní tempo a po většinu času i absenci nějaké akce je kniha velice čtivá – dokonce natolik, že její závěr působí lehce zhustěně a zkráceně, a tudíž by čtenář uvítal delší stránkáž. Posledních pár stránek má kouzlo možnosti čtenářského vkladu – každý si je může vyložit po svém, jak je ostatně uvedeno i v dodatku, proslovu autorky při převzetí Ceny Johna Newberryho, kterou za román již podruhé získala.
Nezbývá než doufat, že i na ostatní knihy ze světa Dárce (každá se věnuje jiné hlavní postavě) v Argu dojde.
