V únoru minulého roku jsme měli možnost seznámit se s pozoruhodnou románovou prvotinou amerického spisovatele Dana Wellse (1977) Nejsem sériový vrah. Ano, říkám pozoruhodnou, přestože většina normálních lidí knihu hodí přes palubu už jen podle názvu a anotace.
 |
Když už ne odvážně, tak minimálně troufale, se autor pokusil oslovit mládežnického čtenáře něčím trochu jiným, než jsou rozervaní upíři, vlkodlaci a jiná fantastická zvěřina. Něčím trochu jednodušším a přímočařejším. Sociopatem s náběhem na sériového vraha. A pak že trh už nemůže být zvrácenější.
Nechme stranou polemiku, nakolik by měli autor či nakladatel dostat svěrací kazajku za prezentaci podobného antihrdiny, a hleďme na knihu nezaujatýma očima. Dan Wells v ní s bravurou představil opravdu zvláštního patnáctiletého hrdinu, který působí natolik autenticky, až má člověk z tvůrce trochu strach. Přestože zápletka románu zavání žánrově spíše thrillerem nežli fantastikou, opak je pravdou. Psychicky labilní John Cleaver se kromě vlastních démonů musí totiž postavit jednomu skutečnému, pro kterého je peklo příjemnou rodinnou dovolenou. Aby John měl v souboji vůbec nějakou šanci, propustí na pár chvil své pevnými pravidly svázané Monstrum a show může začít.
V druhém díle zjišťujeme, že i démoni mají přátele. A když jednoho porazíte, měli byste očekávat, že se některý z nich ozve. Když se tedy v claytonském okrese začnou objevovat zmučená těla zavražděných dívek, začíná být našemu hrdinovi jasné, že boj s démony ještě zdaleka neskončil. Vtip je v tom, že co je pro jiné šílencovou noční můrou, je pro Johna Cleavera jízdou na horské dráze se zmrzlinou a cukrovou vatou k tomu.
Jak už to tak naneštěstí bývá, první díly hýří originalitou a nápady, aby následná pokračování vařila z vody. U této atypické série by čtenář čekal možná něco jiného, už proto, jakým způsobem autor v prvním díle rozkopal všechna ta nepsaná pravidla románu pro mládež. Je ovšem třeba si uvědomit, že Dan Wells svůj cyklus od počátku mířil na určitou sortu lidí – a tou nebyli dospělí. V druhém díle tedy trochu polevil ze svého rebelanství a zápletku přizpůsobil požadavkům trhu. Z Johna se tak stává v podstatě takový normální puberťák, který má sice psychický problém, ale pracuje na jeho eliminaci. Dokonce se dostane se svou femme fatale na rande a to ne jen jedno. Sice nedělají to, o čem za probdělých nocí sní (svázat, řezat, bodat), ale přesto je to rapidní pokrok ve vývoji jeho osobnosti.
Faktem je, že přestože tomu u prvního dílu bylo naopak, zde už tolik psychologie antihrdiny nefunguje – John Cleaver se pomalu proměňuje v Mirka Dušína, který sice uvažuje o tom, že by chtěl někoho rozřezat na kusy, ale uvědomuje si, že je to nečestné a nesportovní. Podobně jako Eoin Colfer se svým Artemisem Fowlem, i Dan Wells usoudil, že záporák knižní žebříčky prodejnosti netrhne. Jenže problém je v tom, že hrdina najednou ztrácí své kouzlo a románu se bortí jeho základní stavební kámen. V tomhle daleko lépe funguje literární Dexter Morgan Jeffa Lindsaye, protože jeho postava stále zůstává tím, čím je, tedy sociopatem.
Čtenáře pak v důsledku ani tolik nezajímá zápletka, jako Dexterovi komentáře okolí, v nichž se snaží pochopit svou prakticky analytickou myslí, běžné lidské chování. Wellsovi se tohle bohužel vymklo z ruky a větší část jeho románu připomíná příhody tak trochu jiného puberťáka, než adrenalinový horor, jako to bylo v případě předchozího svazku.
Zklamanému pocitu dost napomáhá i utahaná zápletka, která začne gradovat až v poslední třetině a do té doby hrdina dění jen z povzdálí sleduje, než aby se do něj aktivně zapojoval. Spíše se řeší jak sbalit holku a zároveň udržet své Monstrum na uzdě. Jednoduše se veze společně s událostmi a dokud jej démon sám neosloví, nemá nejmenší podezření, kdo že to ve skutečnosti může být. A pak už je pozdě na Sherlocka Holmese a ke slovu musí přijít Hannibal Lecter.
Rozhodující zvrat tak přichází až po straně 150 a pak už směle k závěrečnému finále. Ale i to má své mouchy. Tam, kde v jedničce fungovala jednoduchost, zde se autor snaží situaci zachránit morbiditou, která je sice povedená, ale přesto působí dojmem kýčovitých kulis, kterým trochu chybí logické zázemí. Spousta světelných efektů, jenže se ztratila úzkostná atmosféra boje proti nepříteli daleko krvelačnějšímu, než je hrdina sám. A tak nakonec nejvíc nadchne poslední věta románu, která uvozuje třetí pokračování. Jenže to zároveň zavání cestou do záhuby, když člověk přemýšlí nad tím, jak si autor poradil s dvojkou.
Když jsme se konečně vybrečeli nad ztrátou originality, kterou série od počátku měla, přiznejme druhému dílu alespoň pár pozitiv. Je to bez debat až děsivě rychlé čtivo, které plyne ostošest. Zápletka sice lehce pokulhává, autorovi se ovšem daří držet celou dobu čtenáře v napětí, co se bude dít na další stránce. A přestože román trochu ubral na nespolečenském chování, přiznat se musí jedno – Dan Wells je rozhodně spisovatel, který stojí za pozornost. Psát umí zatraceně dobře, protože si dokáže čtenáře podmanit a hrát si s ním, jak se mu zlíbí.
Problém je, že je tak dobrý, až člověk chvílemi zapomíná, že píše prvořadě pro náctileté, a tak je následně trochu zklamán, když se Já, Monstrum těmto predispozicím přizpůsobilo. Ve srovnání z jinými žánrově podobnými autory, však o svou vrcholovou pozici nepřišel. Stále zůstává zábavný a zároveň plíživě děsivý.
AUTOR JE PŘISPĚVATELEM ČASOPISU PEVNOST
