V recenzi na první díl trilogie jsem se rozplýval nad úžasností autorovy imaginace a nad neuvěřitelnou čtivostí tohoto díla. Na závěr jsem vyslovil přání dostat se co nejdříve k dalšímu dílu. Stalo se to, na jiném místě a v jiném čase, ale stalo se. A to je hlavní. Střední hra moje naděje rozhodně nezklamala. Příběh, načrtnutý v prvním díle, se zde zdárně rozehrává, stejně jako skvělá šachová partie…
Simmons šachy hrát umí a je to vidět. Pozorný čtenář pozná, kdo jsou hráči, ale většina tahů i tak bude překvapením. A to je dobře… Postavy, brilantně načrtnuté v prvním díle, se zde brilantně chopí iniciativy a konají. Saul Laski se dostává do zajetí jednoho z upírů, majitele Island klubu, pana K. Arnolda juniora. Nikdo neví, co znamená to K. Zde prodělá jakýsi výcvik a pak se setká, voilá, s Oberstem neboli Willym, který není mrtvý, jak bylo sděleno. Překvapení? Ani ne. Také spolu zabijí jednoho upíra. Mezitím šerif Gentry a slečna Prestonová sledují poslední z účastnic Charlestonského masakru, Melanii, která prchá do Germantownu. Zde se odehraje veliký boj o „ovládnutí středu šachovnice“, při kterém nejedna figura opustí hru. Ke konci se hrdinové ještě na krátko setkají všichni tři, ale je to naposledy. Více však nebudu prozrazovat a raději se pustím do samotné recenze.
Dan Simmons mě znovu nezklamal. Sice nepřekvapil, ale nepřekvapil kvalitou, což je rozhodně pozitivní. Příběh je čtivý a akční, postavy živé, zápletky se pomalu rozuzlují, ale na druhou stranu také bobtnají, některé pasáže budete číst několikrát jen pro samotnou radost ze četní. Zvláště psaáže z pohledu upíra Melanie, která je jen taková správná babka, dokud s naprosto ledovým klidem nepřikáže brutální vraždu (naprosto zbytečnou) Rovněž černošský gang v Germantownu je vykreslen dokonale. Další nápady se vrší na již rozpracované, akce střídá akci a ze všeho vychází téměř kafkovský pocit člověka, který žije ve světě, který naprosto nedokáže ovládat a kde je pouze figurkou na šachovnici.
Citát o mentalitě upírů: „…Používat toho starého muže bylo frustrující. Bylo to jako používat strusku, když můžete pracovat s nejlepšími kovy. Zaváhala jsem. Nechat si ho do pondělka mohlo přinést výhodu, přinejměnším automobil. Ale riziko bylo silnější. Už si možná všimli, že zmizel. Policie už možná hledá jeho auto. Bylo to hloupé, ale nakonec mě přemohla hrozná únava, která nahradila mé prvotní nadšení. Potřebovala jsem spát, vzpamatovat se ze zranění a napětí děsivého dne. Bez správného výcviku jsem mu nemohla věřit, že zůstane pasivní, až budu spát.
Naklonila jsem se k němu a jemně se dotkla rukou jeho krku.
„Vrátíš se na mezistátní.“ zašeptala jsem. „Objedeš město. Kdykoliv narazíš na výjezd, zvýšíš rychlost o deset mil za hodinu. Až mineš čtvrtý výjezd, zavřeš oči a neotevřeš je, dokud ti to nedovolím. Jeď.“
Sledovala jsem, jak Chrysler opouští parkoviště a odbočuje vlevo, na dálnici…“
Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že zde vlastně nejde o souboj dobra a zla, ale o souboj dvou upírů prostě jen tak pro zábavu, a ve chvíli, kdy kladné postavy, kterým fandíte, naprosto slepě padají do léček, nastražených upíry, vám vše připadá beznadějné. Ale hlavní střetnutí nás teprve čeká, v posledním díle. Doufám, že mě Simmons něčím překvapí. Ale jinak… sázím na bílé.
