Dámy z Grace Adieu a jiné povídky – Clarková Susanna

Předem je třeba říct, že slovutného Jonathana Strange a pana Norrella jsem doposud neměl to potěšení dočíst. Opatrně jsem jej načal, ochutnal ve smyslu vjemovém i intelektuálním a shledal, že bez týdne volna (minimálně) se prostě neodvážím, protože by to byla vůči tomuto klenotu urážka. Přesto si myslím, že mne tato skutečnost nikterak nediskvalifikuje.

Výhodou Dam z Grace Aideu je, že se jedná o povídky, na které týden (minimálně) nepotřebujete. Důležitější však je: po jejich přečtení, pokud patříte ke stejné mrzké sortě neználků jako já (ti ostatní si je již dávno vychutnali či vychutnávají), nebudete koumat nad tím, co na autorce všichni vidí, případně co všechno vám asi uniklo, ale začnete s fanatickým (nebo možná kouzelným) svitem v oku hledat v diáři nějaký ten týden (minimálně) volna.
Kniha je to totiž ve všech myslitelných smyslech toho slova nádherná (však se také v Argu zaklínali, že úprava musí klapnout alespoň stejně dobře jako v Almanu, jinak je Viktor Janiš všechny zahubí). Přesto se jí však asi nepodaří stejný kousek, jako slavnému románu.
Předně, doba se nám změnila a Clarková se svým vymazleným stylem (lepší přirovnání mne nenapadá) už není takovou senzací. Navíc se její povídková sbírka sama stylizuje do role čehosi lehčího; odpočinku a toliko letmé návštěvy nezměrné Férie. Jednotlivé střípky sice dohromady vytvářejí dokonalou vizi staré dobré Anglie někde na půl cesty mezi průmyslovou revolucí a věkem kouzel, ale především jsou to anekdoty, rozverná povídání pro dlouhé večery v dobré společnosti, nikoliv k vznešeně osamělému krbu.
Ano, hned titulní Dámy koketují s hororem, což se vlastně dá tvrdit i o krátkých, především však vrcholně působivých Nestvůrách ve výšivkách, ale jinak máme co do činění s veselými historkami o střetávání světa lidí a elfů, pohádkami a mravoučnými příběhy.
Což samozřejmě znamená, že před sebou máme ultimátně zábavně a přitom klasicky podaná velká témata, za něž by se nemuseli stydět ani klasikové školních škamen. Jen je třeba akceptovat, že jsou přímo v základní matérii příběhů. Nikdo nám je nebude zdůrazňovat. Bude pouze na nás, zda se i poučíme, nebo pouze pobavíme a okouzlíme autorčiným vtipem a jazykovým umem (s nímž si Viktor Janiš opět kongeniálně vyhrál) v prostředí, které fanoušci pánů Strange a Norrella již tak dobře znají.

Sbírku však není nutné považovat jen za jakýsi doplněk k JSapN, ale též za vhodný úvod k témuž. Pokud se vám styl románu zamlouval, není co řešit. Pro ty druhé se sluší poznamenat, že z formálního hlediska tu máme dokonalou ukázku prózy, o jakou se snažil Neil Gaiman v Hvězdném prachu nebo J. R. R. Tolkien ve svých pohádkách. Samozřejmě ještě musíme přidat notnou dávku Austenové a Dickense a samosebou i originálního vkladu ženy dvacátého a jednadvacátého století, jíž Clarková bezpochyby je, abychom se dobrali k nějaké alespoň rámcově akceptovatelné, představě.

Jsou to prostě příběhy tak někde napůl mezi londýnským City a Velkou Lesnou, ale tak trochu vedle a spíš k Avonu, esli mi rozumíte (jak by se možná možná vyjádřili někteří z hrdinů). Jejich jazyk a styl je vzrušující a nový, přitom žánrovým fanouškům podivuhodně známý i bez toho, že by se jednalo o odborníky na anglický román a povídku viktoriánské éry. Ne že by takové vědomosti byly na škodu.

S Tolkienem Clarkovou tentokrát spojuje i to, že pokud v románu hrálo velkou roli spíše město a zima, tentokráte se dostáváme mnohem víc do krajiny. Ta je opět romantizovanou idylou Anglie neexistující nikde jinde než v literatuře a zabydlenou stejně romanticky idealizovanými Angličany, sem tam nějakým tím Irem či elfem.
Krajina vznešeného Impéria, v němž však někde bije hřejivé srdce Kraje. Ve výsledku stejně kouzelná země upjatých, ale i po selsku rozumných dam a distingovaných gentlemanů, jako je Férie rozverných i zlovolných elfů. A hranice mezi nimi se překračuje lehce, často s fatálními následky, vždy však s elegancí mistra vypravěče (v tomto případě samozřejmě vypravěčky).
To nám koneckonců neopomene zdůraznit i vtipná předmluva, která společně s celým názvem knihy (…a jiné povídky) odkazuje do časů, kdy bádání bylo skutečně bádáním a vyžadovalo plnovous a cvikr. Případně k místům, kde se podobný styl života stále ještě udržuje.

I kdyby se Dámy měly posuzovat čistě podle hloubky své vize a jejího zpracování (což však opravdu není nutné – přemýšlivý čtenář si své jistojistě najde), měla by Clarková své místo v historii jisté. Její vyprávění je nenásilné, ale bez násilí se od něj neodtrhnete. Co na tom, zda nám osvětluje něco málo z pozadí JSapN, nebo snad servíruje stokrát známou pohádku! Pokaždé máme co do činění s literaturou vysokých kvalit, která ani na chvilinku nenudí.
Skutečně není podstatné, zda čteme o snaze mladé dívky získat zpět svého milého na tajemné paní Mabbové, o chudákovi vévodovi z Wellingtonu, který zabloudil dál, než měl, o mocném, ale přesto pokořeném Johnu Uskglasovi (známém též jako Král Havran), přátelství židovského doktora a mocného elfa nebo o trampotách jednoho mladého reverenda s elfím vdovcem…
Vždy bude platit, že nás Clarková zahřeje a alespoň na čas zavede do jinam a do jindy… Bezezbytku platí motto knihy: „Magie, madam, je jak víno a pokud na ní nejste zvyklá, pak vás opije.“ Jenže co na tom, když je tak lahodné a hlava ráno v nejmenším nebolí?