Daleká cesta za domovem – Adams Richard

Daleká cesta za domovem není žádnou knižní novinkou, poprvé vyšla v roce 1972. Její námět je však poměrně nestárnoucí: králíci zůstanou králíky, alespoň dokud je evoluce nedonutí shodit srst a opancéřovat se chitinem. Bizarní představa. Ale k příběhu: králičí kolonie žije v míru a poklidu, než jeden z jejích členů, Pětík, nevycítí nebezpečí. Vzhledem k tomu, že má věštecké nadání, nelze jeho postřehy brát na lehkou váhu. Pětík a jeho bratr Lískáč navštíví dokonce Vrchního králíka, vysvětlí mu situaci, ale odejdou s nepořízenou. Pětíkův strach nezmizí, nebezpečí narůstá, a tak se malá skupinka odvážlivců oddělí od své kolonie a vydá se hledat nový domov. Ano, unikli sice jednomu ohrožení, ale neznámá krajina skýtá spoustu jiných, neméně hrozivých nástrah….

Zápletka není na první pohled nijak ohromující, byla by však chyba nad knihou ohrnovat nos.

Během čtení se setkáme s poměrně hojným množstvím postav-králíků. Jde například o již zmiňovaného Lískáče a Pětíka, rázného Hlavouna, vypravěče Pampelišku, vynalézavého Ostružníka a mnohé další. Prostředí knihy může kdekomu připadat obyčejné, ale opak je pravdou: čtenář si zde najde mnoho zajímavého. Králíci mají výrazy ve svém vlastním jazyce (třeba „hrududu“ – tímto slovem označují auta a jiná vozidla/přístroje vydávající hlasitý rámus), mají též vlastní mytologii. Nejoblíbenějšími jsou příběhy o El-hreránovi, který byl prý jedním z nejdrzejších a nejvychytralejších králíků. Hrdiny sice neohrožují žádné nadpřirozené bytosti, úplně však stačí kočky, lišky, lasice, potkani, člověk s puškou (přituhuje) anebo králíci z nepřátelských kolonií. Jestli čekáte mimozemšťany nebo nemrtvé, jste hodně vedle.

Daleká cesta za domovem je prezentována jako kniha vhodná pro děti, neznamená to však, že by si dospělí nepočetli. Co se týče jazykových prostředků, je skutečně poměrně přístupná, žádné složitosti vás neodradí. Děj má spád od začátku do konce (i přes celkových 416 stran), k postavám jednotlivých králíků si brzy získáte sympatie (nebo antipatie, uznávám, že i takto mohou působit). S trochou dobré vůle může být příběh chápán jako aluze na lidský svět (mám na mysli hlavně vojenský režim v králičí kolonii Efrafa). Přesto se nedá tvrdit, že by podobné odkazy a narážky byly pro dílo stěžejní. Kdybychom trvali na srovnávání životních rolí králíků a lidí, nemuselo by se to líbit zvláště ženám. Jak bych to jen řekl? Ramlice mají k emancipaci pořádně daleko.

Obálka přímo hýří barevnými králíky (pro představu: nechybí červená, růžová či bílá s puntíky). Osobně bych zvolil něco decentnějšího, ale budiž. Text je pak doplněn mnoha ilustracemi od Kateřiny Suškové. Jejich kvalitu si netroufám posuzovat: byla by to drzost, vzhledem k tomu, že sám kreslím jako pětileté děcko (dobrá, možná sedmileté).

A verdikt? Řekl bych, že příběh několika králíčků překoná mnohá „nabubřelá“ díla fantasy. Přinejmenším svojí originalitou a hravostí. I děj, ač zdánlivě banální, má silná místa a málokoho zklame. Nezbývá mi, než knihu doporučit, ať už je vám deset, nebo padesát let.

Martin Talafús (redaktor)

martin.talafus@fan­tasyplanet.cz