Daemonica – Hovězí v žaludku 1 – Pekelný nářez – Antonín Martin D.

Chtíč

Zejména mužská část populace bude toužit tuto knihu vlastnit již kvůli obálky. Sexy démonka cudně se zakrývající rukama, pod kterými jsou tušit jen černá tanga, je lákadlo skutečně veliké a napovídá, že uvnitř to bude maso. A taky že je. Nejenom proto, že se hlavní hrdina skutečně jmenuje Hovězí, ale také proto, že na nás uvnitř čeká ďábelský mix nestřídmého humoru, akce a multikulturních narážek řazených divoce za sebe, vedle sebe a kdyby to šlo, tak také pod sebe.

Vše začíná zcela nevinně: znuděný Arnošt si chce jen tak vyvolat sukubu, protože mu pornočasopisy přestaly stačit, démonku skutečně vyvolá, a než si hlavní hrdina stačí poslintat boty, jak je temná bytost sexy, zabije mu ji letitá sousedka plamenným mečem. Pokud jsem někdy četl bláznivější úvodní scénu, asi jsem ji z bezpečnostních důvodů zapomněl, protože takto má skutečně vypadat úvod do románu. Čtenář nestihne ani škytnou a už se vyvolávají démoni. Bohužel smrt démonky byla jaksi neplánovaná, a teď se podržte, pro Rajskou kontrarozvědku, pro kterou sukuba pracovala! A v tomto duchu se nese celá kniha. Je to blázinec, bordel na entou, ale neskutečně čtivý a zábavný.

Závist

Závidět budete všem, kteří mají tuto knihu již za sebou a nyní se baví jednotlivými citacemi. Autor se rozhodl zaútočit na celý svět, a tak prostřednictvím lehce ironického (lehce řečeno) Arnošta komentuje situace kolem sebe a rýpe jak do demokracie, tak dokonce do Sapkowského (který si to zasloužil… no dobře, ta naše porevoluční demokracie taky). Čtenář se tedy až do konce knihy nebude moci rozhodnout, zda čte text knihy humorné, nebo akční. Bonmot střídá bonmot, absurdní situace je nahrazena ještě absurdnější, aby se však záhy přehodila nálada celého textu a zcela vážně se hovořilo o invazi Pekla na náš svět.

Obžerství

Nebudete mít dost. Daemonicu bude čtenář chtít přečíst okamžitě. Příběh, který se v knize odvíjí, je zajímavý a originální. Sice je postavený na klasickém schématu – nějaký ultrablbec něco vyvede a za trest musí ten úkol splnit sám. To ale nevadí, protože právě díky tomu se může odvíjet příběh, ve kterém se naplno projeví dvě hlavní postavy. Ty jsou důležitou součástí celé knihy a jsou napsány skutečně umě. Arnošt coby hlavní postava je ironický, protivný i statečný. Prostě takový klasický kladný hrdina se strništěm vousů a lehce špinavým trestním rejstříkem. Kariel je bezelstný anděl skvěle ovládající teorii, ale do reálného života má hodně daleko. A můžete teď hádat dvakrát, který z těch dvou je již zmiňovaný ultrablbec. Ano, správně, Kariel JE blbec, kterého bude čtenář nenávidět po celou knihu více, než všechny nepřátele dohromady. Samotná tato postava je podstatnou částí knihy, ve které se skrývá mnoho kontrastů, a navíc skutečně ve čtenáři vyvolává silné antipatie, což je známka kvalitně napsaného charakteru. Když se Arnošt s Karielem dají dohromady, bude to sice znít jako klasické klišé, jenže zkuste tyto dva ryze kladné hrdiny (jednoho dokonce anděla) posadit do jednoho těla démonické sukuby. Prvek natolik originální, že se část textu budete radovat pouze z něj.

Lenost

Upřímně řečeno, tato kniha si o to říká sama. Sám autor dokonce v úvodníku přiznal, že román je zmatený (načež se vyznal, že patří do blázince, a já osobně bych mu to po dočtení této knihy věřil). Číst Daemonicu je Peklo samo o sobě. V předchozím odstavci tolik vychvalovaný prvek jednoho těla a dvou obyvatel je dvousečný plamenný meč, který je originální, ale velice těžký na provedení. Vede k bláznivé směsici vnitřních dialogů, které se autor sice snaží odlišit kurzívou, ale stačí jen na chvilku nedávat pozor a člověk je zmaten a text přestává dávat smysl. Čtení vyžaduje od čtenáře značnou energii a občas se zdá, že jej psal někdo jiný (což by potvrzovala autorova úvodní pasáž). I pro neznalé oko se některé části textu totiž zdají kostrbaté, nedokonalé a jaksi hůře čitelné.

Hněv

Zároveň hrozí, že knihu prostě někdo nepochopí. Některé konkurenční recenze budiž toho příkladem – Daemonicu odsoudily jako blbost napsanou amatérským jazykem. Není to pravda, a kdo četl Zelenou, Antonínovu minulou knihu, bude mít pocit, že čte podobný příběh v jiných kulisách. Podobný je i hrdina, který je na jednu stranu superman, ale má svá omezení (v této knize demagy a určitě i Kariel). Je kapitolou sama pro sebe. V případě humoru autor riskantně vsadil na jednu kartu a hraje vabank se vkusem čtenářů, kterým se buď vtípky a narážky zalíbí, anebo je odsoudí jako hloupost (jako v konkurenční recenzi). Já osobně patřím do té první kategorie a některé hlody u mě způsobily záchvat smíchu, ale v tomto případě objektivní hodnocení podat nezle, je to prostě ano, či ne.

Co však knize a autorovi odpustit nelze, je konec. Tam, kde by mělo být nervydrásající finále, je dialog dvou démonických bytostí, který je zmatený, nepřehledný a čtenáře definitivně utluče. Pokud byla kniha po celou dobu našlapaná dynamikou a akcí, tak na posledních stránkách prudce dupe na brzdu a čtenář následně stéká z předního skla, aby se dozvěděl, že již dál nepojedou.

Pýcha

Když přežijete četbu této knihy, budete pyšní na to, že ji máte. Přes všechny vady a hrozby, které nad knihou visí, se jedná o dobrou knihu plnou zajímavých a originálních nápadů napsanou (většinou, pokud uvěříme, že původní text nepsal sám autor, ale někdo cizí) zkušeným autorem. Až do závěrečné brzdy to bude jízda, kterou s hlavními hrdiny rádi projedete a budete u toho výskat nadšením.

Lakomství

O tom, že pak knihu nebudete chtít nikomu půjčit, se již nemusím zmiňovat.

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz