Ďáblův vražedný trylek

Viktoriánské mysteriózní detektivce se v současnosti daří poměrně dobře, což je naprosto pochopitelné. Kulisy chladné Anglie z konce devatenáctého století jsou jako stvořené pro hon na běsnící vraždící monstra, inspirovaná kupříkladu nechvalně proslulým Jackem Rozparovačem. Nejinak je tomu i ve Vražedných strunách, knize, která se v anotaci zaklíná samotným Sherlockem Holmesem.

Mlžný, špinavý Londýn se třese strachy před bruálními činy nepolapitelného Jacka Rozparovače – a především pak prostitutský cech. Ovšem ani detektiv Ian Frey nemá úplně nejlepší den. Je odvolán z případu, velice negentlemansky dehonestován svými nadřízenými, jako perličku navrch dostává od své snoubenky překvapivě nikoliv konejšivé políbení, ale kopačky (což zamrzí obzvláště v době, kdy fotbal ještě není celosvětově nejpopulárnějším sportem, jehož hvězdy si za týden vydělají více než běžný smrtelník za dva životy). A navrch musí podstoupit večeři s rodinou. Zkrátka situace, ze které by citlivější povaha vyšla jedině s balvanem přidělaným ke krku. Na dně Temže.

Před Ianem se však otevírá možnost, jak své staré pozice vybojovat zpět – stačí se vydat do nehostinného, drsného Skotska a polapit jednoho ze zdánlivých Rozparovačových epigonů dříve, než se o něm dozví média, která by k podobným činům mohla inspirovat další choré mozky mocného impéria (jak je tomu u módy školních střelců v současných Spojených státech). Kvůli tomu se má nefalšovaný londýnský gentleman Frey spojit s tamním policistou, nefalšovaným skotským hulvátem McGrayem, jemuž nikdo neřekne jinak než Devítiprsťák.

Oscar de Muriel (1983), mexický autor žijící dlouhodobě ve Velké Británii, ve své literární prvotině prodal všechny své talenty – jako držitel doktorátu z chemie nalezl v knize prostor pro vědomosti z této oblasti, jeho velký koníček – hra na housle – pak poskytl základ pro zápletku. Mrtvoly se totiž kupí na straně talentovaných edinburgských houslistů, jimž někdo brutálně preparuje střeva v případu, jehož středobodem jsou legendami opředené housle značky Amati a neblaze proslulá skladba Ďáblův trylek, kterou jejímu skladateli a houslistovi Giuseppe Tartinimu prý ve snu zahrál sám kníže pekel.

Co se týče samotného případu či způsobu vyprávění, dá se Murielova kniha označit za zlatý standard, který neurazí, ani nenadchne a na jedno odpočinkové počtení poctivě zabaví. Případ připomíná historky ó velkého Sherlocka a jeho slavná rozplétání zdánlivě nadpřirozených zápletek. Atmosféra Vražedných strun je zdařile temná, tempo ucházející – a občasným zvolněním se de Muriel snaží evokovat viktoriánskou literaturu. Způsob, jakým detektivové po vrahovi pátrají (stará dobrá poctivá detektivní práce – hledej stopy a vyslechni, koho můžeš) nepůsobí vycucaně z prstu.

Samy postavy jsou sice spíše jen škatulkami, ovšem jejich spojení, okořeněné neustálým špičkováním (podepřeným tradiční nevraživostí mezi Anglány a Skoty) jako z klasických filmových buddy kriminálek, od jejich mírné charakterové plochosti dobře odvádí pozornost. Originální prvek knize dodává netradiční hudební orámování a propojení s hudebními legendami o prokleté skladbě či houslích.

Vražedným strunám by však jistě prospělo heslo: „Jen houšť!“ – a to jak co do akce či záhad, tak do vtipu i atmosféry. Snad se Muriel polepší s dalšími díly – detektivní dvojici by měla čekat hned celá trilogie.

65%