V poměrně rychlém sledu přineslo vydavatelství Triton dvě závěrečné části románu Cyteen od Carolyn Janice Cherryh, který své autorce vynesl v roce 1988 prestižní cenu Hugo. Jak tedy dobrodružství klonované Ariany pokračuje?
K ději druhých dvou třetin románu Cyteen vám toho moc neřeknu. Mladá Ari roste a dospívá, až nakonec vyroste a dospěje. Pokud snad máte po tomto nástinu pocit, že se v těchto dvou knihách nic moc zásadního neděje, pak nejste daleko od pravdy. Dějová linie skutečně kopíruje vzorec, který se po první části sám nabízel: S rostoucím věkem Ari posiluje svůj vliv, učí se ovládat ostatní lidi a manipulovat se svým okolím, v čemž jí nemalou měrou pomáhají záznamy její zesnuvší předchůdkyně. Cyteen se skutečně v okamžiku, kdy se na scéně objevila Ariana Emoryová č. 2, do značné míry změnil v Bildungsroman, sledující především dívčin duševní a osobností vývoj. Ten je ovšem podaný takovým způsobem, že jej lze do tohoto subžánru zařadit jen stěží. Namísto rozebírání jejích citů (nepočítáme-li příležitostně prohraný boj s rostoucím počtem hormonů v pubertě) a měnícího se vnímání okolního světa se Cherryhová raději věnuje Ariiným rychle se rozvíjejícím schopnostem a nenápadnému stoupání po mocenském žebříčku. Mladá Ari se svým tvůrcům skutečně povedla – i když pochybuji, že až tak moc, jak naznačuje obálka Jana Patrika Krásného – přes všeobecné (mé) očekávání si nevypěstovala paranoidní představu všemocného Nepřítele a inteligencí a schopnostmi dokonce překonává původní Arianu.
Další skutečností, jíž se Cyteen odlišuje od románů o dospívání, je vedlejší linie příběhu, zabývající se Justinem Warrickem a jeho azovským ‚bratrem‘ Grantem. Během let se jejich postavení změnilo; teror ze strany vedení prakticky úplně ustal a neustálá kontrola na sebe přinejmenším vzala mnohem nenápadnější podobu, takže se vlastně o přítomnosti nějakého toho dozoru může čtenář pouze dohadovat. Justinovy výzkumy vzkvétají, vzhledem k politické nepřípustnosti jeho jména jsou ale šance na jakékoli uznání mizivé. Že se osudy geniálního vyděděnce společnosti a mladé Ari poměrně záhy spojí, snad ani není třeba psát.
Tím, že Cherryhová přenesla veškerou pozornost na Ari a Justina a odsunula politické pozadí celého románu na vedlejší kolej, dodala Cyteenu hodně na čtivosti. Narozdíl od první části tentokrát asi opravdu nehrozí, že byste knihu v půlce odložili, na druhou stranu však příběh ztrácí část své komplexnosti a celkové atmosféry. Totéž lze říct i o samotné Arianě Emoriové. Mladá Ari je sice fajn, ovšem její činnost sledujeme ‚v přímém přenosu‘, čímž mizí nejistota a tajemno spojené s kroky původní Ariany. Dohady o tom, do jaké míry má v současných událostech dávno mrtvá vědkyně prsty, tvoří jednu z nejzajímavějších vrstev celé knihy.
C. J. Cherryh není autorkou pro každého. Ne snad, že by byly její knihy náročné na chápání, pravdou však je, že příznivci akce (ale třeba i velkolepých popisů prostředí) si při čtení na své nepřijdou. Totéž však platí o milovnících psychologických románů. Postavy v Cyteenu sice působí velice plasticky a důvěryhodně a psychologie se vám také dostane vrchovatou měrou, jde však spíše o její vnější projevy a praktické uplatnění – intriky, vzájemné manipulace a motivy jednotlivých postav. Pokus o akční závěr knihy je ve skutečnosti jedním z hlavních důvodů, proč na konci této recenze nenaleznete o stupeň lepší hodnocení. Rádoby zběsilé tempo a (ne)popisy akčních scén zkrátka nejsou autorčinou silnou stránkou a konkrétně poslední části Cyteenu působí dost samoúčelně.
Technické a jazykové zpracování knihy má tradičně solidní úroveň, do očí bije snad jen poměrně velké množství stránek ve třetí části, ošizených o poslední řádek. (Pochybuji, že šlo o úmysl – nepříliš rozsáhlá kniha tak získala navíc maximálně jednu dvě strany – nicméně pravdou zůstává, že to občas působí dojmem, že jsou popsány sotva tři čtvrtiny papíru.)
Trochu mne mrzí, že Cyteen nevyšel v jediném svazku, na druhou stranu je ale pravděpodobné, že výše, do níž by se cena za jedinou knihu vyšplhala, by většinu čtenářů odradila. Škoda, Cyteen je jediný román, a číst pouze některou z jeho částí nemá smysl, protože se tam toho – narozdíl od běžných ság – opravdu zase tak moc neděje.
Je to tak, tahle autorka musí čtenáři sednout. Já na ni, přiznávám se, prostě nemám sílu. Cizince i Stanici Pell jsem dočítal jen z velkým sebezapřením.