Vítejte v Castle Rocku, jaká byla cesta? No jasně, že dlouhá, že se tak hloupě ptám, ale tady si dáchnete, nebojte. Možná nejsme velkoměsto, ale ani žádný zapadákov, nebojte se. Lidi jsou možná trochu jadrní a tu a tam klejou, ale v jádru to jsou dobráci. Jasně, i u nás máme problémy, kdo by neměl. Třeba Frank Dodd, ale to byl blázen a…co je, nebojte se, to je jen Cujo, dobrák od kosti, to tady ví každý!
Nejprve se sluší poznamenat, že román Cujo už u nás před lety vyšel. Ovšem nové vydání rozhodně není zbytečné. Jednak byla kniha už dlouho nesehnatelná, jednak se nám teď budou kingovky v knihovničce zase o něco lépe vyjímat.
Ale hlavně je to zatraceně dobrá kniha, i když rozsahem poměrně útlá. Na Kingovy poměry rozhodně. Jako bychom před sebou měli spíše delší novelku (něco jako příběhy z knih Čtyři po půlnoci nebo Čtyři roční doby). Navíc se tentokráte nesetkáme s členěním na kapitoly – tu a tam vynechaný řádek, aby bylo jasné, že se přesouváme k jiné postavě nebo časem, ale jinak jednolitý text, který ovšem od začátku nabírá na tempu a napětí.
Důvodem je hlavně Kingův vypravěčský talent, podpořený notnou dávkou praktické psychologie, aplikované hlavně střídáním hlasu vypravěče, postav a jejich podvědomí („Netvoři nejsou.“ Kromě toho v mém šatníku). Kniha tak má takřka neustále spád dialogu, případně lidového vyprávění (na což odkazuje už úvodní formule ´bylo nebylo´ a citace lidových písní). Text je nejen barvitý (a graficky bohatý díky nutnosti užívat kurzívu či kapitálky, díky čemuž navíc nehrozí monotónnost, takže se opět podporuje tempo příběhu a čtení), co se různých jazykových prostředků týče, ale také nesmírně emotivní.
Navíc si autor vytváří se svým čtenářem důvěrný vztah – nic mu, alespoň se tak tváří, nezatajuje, sdělí mu vše potřebné a vždy tím správným tónem. To dobré, i to zlé. Také nad svými postavami nemoralizuje, cítí smutek nebo pobavení nad jejich osudy a chováním, ale nikdy nás nebude unavovat tím, že by se vyžíval v morálních soudech – konečně, svět v Kingových románech občas semele i ty dobré, ale ty zlé, dříve či později, vždy.
Věrného čtenáře určitě potěší nejen styl, ale i místo děje. Castle Rock je notoricky známým městem (a dal název i filmové produkční společnosti). Hned na samém začátku se nám dostane odkazu na román Mrtvá zóna. A v pozdějších románech zase odkazů na Cuja. King si prostě buduje vlastní svět a nebojí se to přiznat. Důležité je ale hlavně to, že tyto drobné odkazy z románu na román posilují důvěryhodnost nejen autora, ale hlavně příběhu. U Kingových knih, bez ohledu na to, kolik nadpřirozených motivů obsahují, není nikdy problém představit si, že se skutečně odehrály. A ani tentokrát tomu nebude jinak.
Zápletka se točí kolem Cuja, dobráckého bernardýna, který si nepřeje nic jiného, než plnit přání svých LIDÍ. Nikdy nechtěl být FUJPSEM. Jenže se nakazil vzteklinou a jeho přání s tím neměla nic společného.
Setkáme se i s rodinou Trentonových – s Vicem, Donnou a malým Tadem. Manželství Vica a Donny na tom není nejlíp. Vic se živí reklamou a pokud se nestane zázrak, jeho firma asi zkrachuje. Snad se ještě dá něco zachránit, ale je třeba odjet z Castle Rocku, což ve chvíli, kdy zjistí, že Donna mu byla nevěrná, není zrovna nejsnadnější. A chudák Tad má něco v šatníku. Něco děsivého, něco s jantarovýma očima…
A nesmíme zapomínat ani na Camberovic rodinu. Patří jim (respektive Joeovi Camberovi) malý autoservis a taky Cujo. Ani oni nejsou nejšťastnější rodinou pod sluncem, ale třeba se na ně usmálo štěstí. Třeba těch pět táců, co zrovna Charity vyhrála, něco změní. Charity ví, že její život za moc nestojí, že Joe je buran, ale ještě je tu její chlapec a sen o výletu za sestrou…
Román je zalidněn i dalšími postavami, ale důležité jsou pouze ony dvě rodiny, které Cujo navždy změní. Děsivě a krvavě.
Cujo není klasický horor v tom smyslu, že bychom měli co do činění s monstrem, které má jasné vymezení, jméno a cíl šířit děs a utrpení. Cujo nebyl zlý a – jak sám King podotýká – za svého PÁNA, PANÍ a CHLAPCE by dal život. Jenže se ho zmocnil netvor. A je zcela lhostejné, zda tím netvorem bylo něco nadpřirozeného, nebo to bylo prostě degenerativní nervové onemocnění. Prostě to byl netvor, který se nebohého Cuja neptal. Zmocnil se ho a využil ho ke krvavému řádění.
Až do konce románu odmítá King odhalit, zda je hrozba nadpřirozeného původu, či nikoliv. A je to jen dobře. Zlem je v románu Cujo neosobní síla. Slepá, ale mocná a nesmrtelná. Může být poražena, ale vždy se vrátí. Její řádění nepodléhá lidským, ani jiným záměrům, plánům a přáním. Jejím spojencem jsou lidé samotní, jejich slabosti, a hlavně náhoda. Ta je všudypřítomná a jen díky ní se situace nakonec vyvine tak tragicky. King řetězí události, které by stokrát prošly životy jeho hrdinů, aniž by je nějak poznamenaly, ale tentokrát všechny svou trochou přispějí do velkého mlýnku života, v němž hrdinové románu uvízli.
Právě tato neosobnost a zdánlivá bezpříčinnost zla je na románu to skutečně děsivé ( i když uznávám, že se najdou tací, kteří se budou bernardýnům pár let pro jistotu vyhýbat). Nikdo není před netvory v bezpečí. Zavírejte dveře šatníků, nezhasínejte lampičku, pište si zaklínadla… jednoho dne se dveře stejně otevřou, žárovka se vypálí a zaklínadlo nebude fungovat. Hodně štěstí, přátelé. Cujo a několik dalších ho neměli.
Kdos nevěděl, teď už to víš,
kdos nevěděl, teď už to víš,
kdos nevěděl, teď už to víš,
že ke všem hodnejm psům on odnes si svůj kříž.
VERDIKT:
Rozsahem kratší, ale rozhodně působivý horor z Mistrových nejlepších let. Živé postavy a tradičně skvělé vylíčení maloměsta v příběhu o tom, že věci sice až směšně často dopadají dobře, ale někdy prostě někdo smůlu mít musí.
připomínka
jen malá: King v knížce O psaní sám uvedl, že vůbec neví, jak román Cujo vlastně psal, protože byl v té době permanentně ožralý a zfetovaný – takže mluvit v této souvislosti o “nejlepších letech” trochu zavání.
No, nezavání…
protože ať se nám to líbí nebo ne, tak většina jeho nejlepších prací vznikla v určitém období, které se docela kryje s tím, kdy měl, diplomaticky řečeno, drobnější problémy s fetem a chlastem…
Já myslela, že si skoro nepamatuje, jak napsal “Misery”…? Každopádně jeho někdejší závislost má na svědomí řadu skvělých knih, nehodlám se tedy pohoršovat:-).
Ale samozřejmě je to zvrhlík, převrácenec a zlý, nedobrý člověk;-). Apage, Julietta!:-D
ad co si nepamatuje
no, on o obou knížkách mluví ve stejné pasáži – jestli si to dobře pamatuju, tak si bere z Misery nějakou metaforu, jak je to s chlastem a fetem na nic, načež dává jako příklad právě vzpomínky na psaní Cuja…no prostě převrácenec, přesně tak…jen ať se nám převrací ještě dlouho!