Další věc od autora románů jako Chladný plamen, Skrýš, Přežít nebo Ničeho se neboj.
Jak asi víte, v hororovém románu Neboj se ničeho, na který kniha volně navazuje, je hrdinou Chris Snow. Tento osmadvacetiletý “mladík” trpí zákeřnou nemocí XP. Je to vrozená genetická vada, kvůli níž se postižený nemůže vystavovat žádnému světlu. Každé světelné záření poškozuje DNA dokonce i v našich buňkách, avšak tito lidé nemají v provozu sebeopravný systém, což při velké dávce slunečního svitu vede ke smrtelným nádorům. Toto není výmysl, chorobou xeroderma pigmentosum trpí jen v Americe kolem tisíce lidí.
Se Snowem se poprvé setkáváme asi měsíc po smrti jeho otce (viz minulý díl). Hrdina navštíví svou lásku z dětství, kde se dozví o únosu jejího dítěte. Neváhá ani minutu a jako správný skautík se vydává po stopě psychopatického vraha. Možná si myslíte, že takových knih tu už bylo, a máte koneckonců pravdu, ale…
Málokdo v okresu Moonlight Bay ví, že Chrisova matka, jež zemřela za podivných okolností, pracovala v blízké tajné základně Wyvern. Ještě méně lidem je známo, že se podílela na výzkumu životu nebezpečných virů. A jen několik jedinců z mnohatisícového města tuší, že v původně dobrém úmyslu stvořila strašlivý virus, který teď řádí po okolí a dělá z lidí šílené teratoidní kreatury.
Už se vám zdá příběh lepší? To stále není všechno. Hlavní postava, kterou všude doprovází nepředstavitelně inteligentní labrador Orson, při svém pátrání zabloudí do opuštěné části základny. Tam objeví odstavený stroj času. Avšak ouha, v tom okamžiku jeho věrný pes někam zmizí. Chris Snow tedy už nehledá jen ztracené dítě, ale teď i milovaného společníka. Což ho, samozřejmě, pěkně naštve.
Hrdina rychle jede do města, kde navštíví své staré kamarády a společně s nimi se vrací do Wyvernu. Mezitím někdo unese další děti, virus nabývá na síle, stroj času začne míchat jednotlivé reality dohromady – mám pokračovat? Nakonec se muž trpící XP, diskžokejka místního rádia, zavilý surfař, bývalý fotbalový hráč, motorkář a nesmírně chytrý kocour dostávají do samotného centra základny, kde naleznou… a to už si přečtěte sami.
Tato kniha je velmi zvláštní. Ne, že bych nebyl zvyklý na historky o cestování časem (Anderson), smrtícím viru (King) nebo vraždách upálením (Masterton). To jen propojení těchto tří typických námětů mne velmi udivilo a zároveň mile překvapilo. Všechno skloubit do pěkného a zároveň čtivého příběhu nebylo určitě nic lehkého, jenomže spisovatel ani tentokrát nezapracoval na svých nedostatcích.
Vše je neskutečně rozvláčné. Nejednou jsem se přistihl, jak přeskakuji další a další odstavce hledaje nějakou akci. Složité popisy prostředí, přehnaná představivost postav a četné úvahy nad životem a smrtí k hororovému žánru patří, avšak přesto bylo všeho moc. Spisovatel se tentokrát pokusil začlenit i jistou dávku – převážně černého – humoru. Vždy se vyskytuje v dialozích, v nichž jednotlivé osoby vtipkují o své nelichotivé situaci.
Celá knížka není kupodivu vůbec náročná a je ideální jako čtení před spaním. Vydrží opravdu nadlouho.Tento román má spoustu dobrého a nového, ale to dobré není nové a nové není dobré, což je škoda. Redakční práce je průměrná.
Mám-li se zamyslet nad celým Koontzovým dílem, pak Čtvrtý rozměr noci musím ohodnotit jako lepší průměr. Jeho báječnému hororu Skrýš (u nás vydáno 1995) nesahá ani po kotníky.
