Cormac Mac Art – Howard Robert E.

Na prvních stránkách nám bude pod nos blekotat nesmysly a rádoby fundované exkrementy Dave Drake. Neměl bych nic proti jeho názorům a nevybíravému přístupu (v textu se nepokrytě označuje za spisovatele generace přímých Howardových následovníků), kdyby jeho povídka inspirovaná původním Howardovým dílem za něco stála… jenže ona za nic nestojí.

Země u západního obzoru je povídka s velmi špatným příběhem, který dokonce zásadně mění koncepci Howardových děl. Hrdinové jsou v ní plochými barbary bez špetky lidskosti či důvtipu, jdoucí za svým cílem bez ohledu na počet mrtvol. Samotné nápady pak navíc působí rušivým dojmem, nemluvě o přehnaném počtu podivných bestií a magických efektů, na Howardův vkus příliš okatých a samoúčelných.

Jde jednoznačně o nejhorší kus v knize. Kdyby se povídka nehlásila ke Cormacu Mac Artovi, nevyužívala jmen a atributů Howardova díla, mohlo by se jednat o celkem zajímavý počin (autor by totiž musel více věcí promyslet – v této podobě povídka spoléhá na Howardův svět až příliš). Nestalo se tak, ale chuť by čtenáři mělo napravit další čtení…

“Vzhůru do Wessexu,” zvolal. “Očistíme své zbraně v dobré saské krvi!”

Další povídky: Tygři moře, Meče severního moře a Noc vlka jsou skvosty, popisující sice dost nereálně, avšak o to čtenářsky přitažlivěji život severozápadní Evropy po pádu Říma. Všechny mají stejný základ: Cormac Mac Art an Cliuin (neboli Vlk), gaelský dobrodruh a pirát z Erinu, člen posádky dánského piráta Wulfhereho Hlavorubce, se dostává do zapeklitých situací bohatých na boje, krev a lehké zauzlení v podobě průhledných zápletek. Atributy příběhu jsou vždy stejné: někdo je uvězněn a z jakéhosi důvodu se Cormac s Wulfherem a svými muži vydávají jej hledat. Cormac se v přestrojení dostane mezi nepřátele, ale něco se zvrtne a dojde k boji. Následuje bitevní vřava, Cormac a Wulfhere zdárně zakončí svou misi a nějakou strašlivě “hustou hláškou” povídka skončí.

To, co z těchto příběhů dělá tak čtivé vyprávění, však není samotný příběh (jehož základní kameny jsou skutečně ve všech třech dílech stejné), ale jeho podání. Jak bývá u Howarda zvykem, svět je živý a dýchající, postavy jsou charaktery s velkým Ch, jejich slova mají váhu, činy důvody a důsledky. Umírají hrdinně i jako psi, ale vždy věrni svým cílům a snům. 

Howardovi hrdinové stojí proti temnotě, a nemají popud se k ní otáčet zády…
 
“Nejdřív na Ostrov čepelí, doplnit posádku,” odvětil Gael s leskem v oku. “A pak – ” zhluboka si lokl svěžího slaného mořského větru – “pak skoal na cestu Vikingů až ke koncům světa!”

Poslední povídka, Svatyně odpornosti, je v knize dvakrát. Poprvé ve verzi napsané podle předběžného Howardova scénáře, a podruhé v podobě samotného stručného scénáře (původně rukopisu. Stejně jako většina povídek, i tato je upravenou či dopsanou původní verzí).

Svatyně odpornosti ukazuje Howardův svět z jeho temnější stránky, a předkládá nám jeho skutečný význam. Nakolik bylo konečné vyznění tohoto příběhu Howardovým záměrem, nelze kvůli přepsání rukopisu posoudit, avšak Drake si s ní poradil dokonale a spojil nejtemnější části Howardova světa, vytvořil vazby na jiné jeho knihy a dal vzniknout dílu, které dokonale zapadá do ostatní bibliografie. Takhle nějak měla vypadat první povídka v knize…

Shrnout toto dílo je nesmírně těžký úkol, neboť ačkoliv jeho kvalita je nepochybně vysoká, čtivost velmi závisí na povaze čtenáře. Troufám si říci, že více nežli u jiných Howardových knih vydaných Laserem u nás…

Čtenář obeznámený s jinými Howardovými díly, pokud navíc chová sympatie k Vikingským příběhům a středověké dark fantasy (do této kategorie se řadím i já sám, což se nejspíše odrazilo na hodnocení) najde v knize zalíbení hned po několika stránkách a neodtrhne se, dokud nepřečte poslední větu…

Naopak ten, kdo Howarda nečetl nijak často, nebo má v paměti pouze Conana, bude zklamán. Recenzovaná kniha totiž z velké části stojí na atmosféře Severu, krutých zim a ledových vod, kontrastu kultur a boji národů po pádu Říma… a komu tento svět nesedne, toho jen těžko u čtení udrží dokonale zpracované boje a tvrďácké, testosteronem nabité dialogy.

Michael Bronec jakožto Howardův překladatel si zaslouží uznání. Přináší totiž příběhům tu správnou příchuť krvavé dynamiky doprovázené lehce  archaickým slohem. Díky němu je kniha jako závan pocitů a vjemů z dob minulých a díky němu bude čtenář vtažen do děje stejně, jako tomu bylo u minulých knih série Howardových knih od Laseru. Milan Žáček sekunduje v překladu více než zdatně, ačkoliv lví podíl má právě M. Bronec.