Tato kniha se skládá ze dvou novel – Setových šachů a Léčky. Zatímco první z nich je jednoznačně tuzemského původu, ta druhá je zahalená do závoje tajemna. Nemalý podíl na tom má i nakladatelství Viking, když na obálce i copyrightové straně uvádí jako autora A. R. Oldmana a před novelou samotnou je jako autorka uvedena Christina Stile. Slyšel jsem sice něco o zmatcích před vydáním a rychlém předělávání, jak je to ale ve skutečnosti?
V obou novelách samozřejmě vystupuje Conan, náš svalnatý oblíbenec, který se nebojí a s mečem zvládne skoro vše. V Setových šachách domácího borce Vágenknechta se opět vrací do temné Stygie jako už mnohokrát. A zase se tu dostává do křížku s čaroději. A Sut-Arman, takové je totiž jméno onoho čaroděje, chce ovládnout svět prostřednictvím jistého prastarého obřadu, jehož podrobnosti kdesi vyštrachal. A jako vždy – k zaručení úspěchu je třeba lidské oběti. Zalíbí se mu jistá tanečnice, do níž je ale „zabouchnutý“ i její stygijský pán. Ovšem že Sut-Arman v tom nevidí žádný problém. Dívku unese a tím vlastně na sebe přivolá události pozdější. Inu, každý sám svého štěstí strůjce.
Příběh conanovsky přímý a rázný. Jen se svalnatý Cimmeřan objeví na obzoru, už to jde ráz na ráz. Přebírá taktovku a nedá jí z ruky až do finální „řežby“, kterou sice zvládá s vypětím všech sil a zejména díky přízni paní štěstěny, ale na modrookého barbara ženy vždy letěly. Zdatným přihrávačem se mu stygijský šlechtic Nasir Kareab zmítající se mezi touhou získat zpět svou tanečnici a zabít Conana, který způsobil smrt jeho rodičů.
Docela dost místa je tu věnováno i tanečnici Daině samotné. Kromě její krásy a tanečního umění u ní převažuje realistický přístup k životu – snaží se přežít. A je schopná proto obětovat mnohé.
Bohužel Conanův hlavní protivník Sut-Arman není z těch nejvynalézavějších, takže se zase tak na mnoho nezmůže. Naštěstí situaci zachraňují jeho dva démoni, kteří jsou Cimmeřanovi důstojnými soupeři.
Setovy šachy jsou přímočarým akční příběhem, který je založen na Conanovi a předobrazem mu jsou barbarova dobrodružství v provedení Mistra Howarda a jeho pokračovatelů. (Novela je však bohužel na velmi nízké jazykové úrovni, která je podrobně rozebraná v nové Ikarii. – pozn. redakce)
To druhá novela – Léčka, to už je pití z jiného soudku. Zatímco Vágenknecht se inspiroval klasikou, Christina Stile pojala příběh v jiném stylu. Vytvořila dobrodružný příběh a la Vinetou, rudoši a osadníci, zasadila ho do Bossoniánského pohraničí, přidala pár hrdinských postav, doplnila vlkodlaky a navrch ještě Conana. Trošičku jako ten dort, co vařili kočička a pejsek ze všeho možného. Nechybí samozřejmě ani podlý piktský šaman a strašlivé rituály, stejně jako mladá a vyvinutá dívka, která ovšem kupodivu nakonec neskončí v Conanově náruči?!?!?!
I přesto, že to není ona pravověrná conanovka, není tenhle příběh špatný a dá se číst. Jen je třeba se smířit, že svalnatý barbar tady není postavou s níž příběh stojí a padá, ale „jen“ jedním z mnoha. Poměrně úspěšně se mu pokoušejí vyrovnat fenomenální vrhač nožů, mladá zamilovaná a tudíž všeho schopná žena a několik zabijáků harašících zbraněmi a vybavených spoustou informací na téma zabíjení vlkodlaků a jiných potvor, což jim je, jak později zjistí na vlastní kůži, pendrek platné.
Naprosto kouzelné jsou scény, kdy se žoldáci špičkují mezi sebou. Jejich hlášky stojí za to. Dobře jsou také zpracovány bojové scény. A ačkoli nyní Conan pracuje jako člen týmu, dá se při něm strávit pár příjemných chvil.
Oba texty jsou čtivé a redakční práce, až na ono faux pas s autorem, odvedena dostatečně. Obálka Aloise Křesaly je taktéž stylová. Ovšem zejména vnitřní černobílé ilustrace skvěle doplňují oba příběhy.
