Clarke Susanna – Jonathan Strange a pan Norrell

Upozornění: recenze obsahuje drobné spoilery

Prosím otevřete bránu

Každý, kdo není mrtvý, bude vědět, že máme problém. Tím problémem – pro každého, kdo je dosud vystaven médiím, jež postihují svět živých – je propagace. Jonathan Strange a pan Norrell, extrémně anglická fantasy o zastavení slábnutí světa, zasazená do Anglie na prahu změny před dvěma stoletími, byl nakladatelstvím Bloomsbury tak nemilosrdně přechválen, že je skoro nemožné tento masivní svazek otevřít bez předtuchy odporu. Tato předtucha se může brzo rozplynout ve svěží uhlazené záři vypravěčského hlasu Susanny Clarkeové, který sestavila z Jane Austenové a Charlese Dickense a Anthonyho Trollopea, a možná Ann Radcliffové, aby svůdně zdolala své prostředí počátku 19. století, ale mefitis propagace nevyhnutelně brání čtenáři v úsilí projít tímto v konečném uvážení bezmála skvělým románovým debutem, aniž by zakopl o kokršpanělí trus. Palubu je třeba vydrhnout dočista, než se budeme moci doopravdy porozhlédnout.

Je nešťastné, že tudíž musíme na okamžik zaostřit na Neila Gaimana, který zde jako vždy štědře podporuje své spisovatelské kolegy, ale Bloomsbury použilo jako text na přebal jeho poněkud přehnané tvrzení o významu knihy, jež v kontextu propagační vichřice koná méně dobra, než Gaiman mohl doufat. Je to tím nešťastnější, že Gaimanovo prohlášení, zbaveno přemrštěnosti, ukazuje přímo do srdce knihy. Přesto však musíme započít tím, co skutečně říká, totiž že Strange je „bezpochyby nejlepší anglický fantastický román napsaný za posledních 70 let.“ Na což člověk okamžitě opáčí: houbeles. Ale je v tom skryt slabý jasný hlásek. Ve skutečnosti se Gaiman dost zjevně nedostal k tomu říci jasně, že – podle jeho názoru – Jonathan Strange a pan Norrell Susanny Clarkeové je nejlepší anglický fantastický román od velkolepého Lud-in-the-Mist (1926) Hope Mirrleesové, což je skoro jistě nejlepší anglická fantasy o vztahu mezi Anglií a fantastičnem, jež doposud vyšla (osobní sdělení od Gaimana potvrdilo tento dojem, že Mirrleesová byla v popředí jeho myšlenek).

A tak vstupujeme do srdce krajiny. Už zbývá uvést do pořádku jediné – prohlášení, že nepopiratelně pozoruhodný první román Susanny Clarkeové skutečně překonává jakýkoli jiný anglický román o vztahu mezi Anglií a fantastičnem, vztahu, který je jednotícím principem téměř každé významnější anglické fantasy vyšlé od roku 1926, včetně ústředních děl J. R. R. Tolkiena, T. H. Whitea, C. S. Lewise, Mervyna Peakea, Alana Garnera, Michaela Moorcocka, M. Johna Harrisona, Philipa Pullmana a koneckonců i Neila Gaimana. Zopakování těchto jmen (nejsou to v žádném případě všichni angličtí autoři, kteří ji ovlivnili) dává jasně najevo, že Susanna Clarkeová ve Strangeovi participovala na a přispěla ke dlouhé a ctihodné anglické tradici, dlouhé konverzaci v žánru; a její přínos není zanedbatelný. Obezřetnější výrok o postavení její ofěry by mohl znít asi takto: jestliže Susanna Clarkeová dokončí příběh, který ve Strangeovi sotva započala, a jestli tak učiní v mezích smlouvy na tři knihy, kterou podle všeho k dosažení toho úkolu od Bloomsbury získala, dost možná bude mít nejlepší anglický fantastický román o mýtu Anglie a mýtu fantastična a snoubení obojího, který kdy vyšel, nevyjímaje žádný z výšeuvedených včetně Mirrleesové.

Austen powers (Pastiš, který jí ujel)

A tak závoje začínají padat. Ačkoli se o skutečnosti, že Strange je první svazek mnohem rozsáhlejšího podniku, mašinérie Bloomsbury nezmiňuje, Clarkeová to dala v rozhovorech jasně najevo; mé vlastní čtení textu by bývalo mnohem snazší, kdybych byl některý z těchto rozhovorů četl předem, jelikož bych nemusel zápolit s předpokladem, že Strange se dá číst jako příběh, jenž měl mít konec; že tato detailně vycizelovaná předehra k Novému Příběhu Světa v sobě měla zahrnovat instauraci a triumf toho nového Příběhu Světa, nového světa ozářeného magickou zvláštností – což rozhodně a zarytě nečiní. Čtenáři této recenze (a rozhovorů s Clarkeovou) stejné zápolení nepodstoupí. Budou vědět předem, že Strange, jako Aegypt (1987) Johna Crowleyho, otevře brány, ale neprojde jimi.

Ale obávám se, že zbývá ještě pár závojů, které je nutno proříznout. Zhruba tucet celostránkových ilustrací (od Portie Rosenbergové, s jejíž prací jsem se dosud nesetkal) je naprosto neuvěřitelně nevhodných v kontextu Clarkeové do puntíku dokonalého vytvoření idiomu, který jen výjimečně poruší témbr a intonaci stylu prózy začátku 19. století; Rosenbergová jako by ani nepokládala za své zadání dbát narážek, které Clarkeová činí na kreslíře jako George Cruikshank a George Rowlandson, jejichž díla jsou ústředními příklady ilustrace začátku 19. století, jež je čárová, spletitá, lascivní, comicsová, divoká a legrační. Práce Rosenbergové je zároveň rozměklá i dřevěná, jako by napodobovala (a přitom úplně nechápala) Edwarda Ardizzona o nepovedené neděli, fatálně muzeální, fatálně starorůžově roztomiloučká, fatálně a izolativně sentimentální ohledně světa, do něhož podle zřetelného přání Clarkeové máme ve svých srdcích a myslích vstoupit.

A ještě jeden poslední závoj, závoj veliké jemnosti a krásy a vtipu, závoj jazyka. Nástroj, který Clarkeová zkonstruovala k vyprávění svého příběhu, je mimořádně subtilní, mimořádně mocný a sotva kdy zakolísá; testuje hranice kompetencí Jane Austenové s plynným a dobře ovládnutým umem. Je to radostný a omamující výtvor; věta za větou lechtají na jazyku, abychom je vyslovili nahlas; a právě v tom myslím je problém. Buďto Clarkeovou, nebo jejího agenta (velmi postrádaného Gilese Gordona, který letos [2003] zemřel), nebo její redaktory v Bloomsbury, nebo, inu, všechny tři, jako by tak pohltilo rozradostnění Strangeova jazyka, že si nepovšimli, že téměř každá scéna na prvních 300 stránkách měla být pečlivě a jemně přistřižena; že mnohé z těchto scén nedělají takřka nic pro posunutí příběhu, který prosí, často bezvýsledně, aby se v něm pokračovalo; a že (nakonec) krystalická uhlazenost austenovského hlasu se začne vzpírat autorčině zjevné potřebě začít sdělovat něco z vůně světů za končinami, jež známe, když román (jehož děj jsme již téměř hotovi naznačit) začne pootevírat brány. Jinými slovy, ta uhlazenost jazyka nakonec funguje jako mechanismus k udržování světa, nikoli jeho změně, kterýžto efekt jenom zesiluje veliká dovednost Clarkeové operovat Austenovou; nakonec je to uhlazený jazyk snoubící se se slábnutím, jež zobrazuje.

Strange jako zvláštní, ne cizí

Začínáme v roce 1806, na severu Anglie totožné s Anglií, kterou známe, se dvěma hlavními výjimkami. Je všeobecně přijímáno, že odnepaměti existovala magie – zdá se vždy být provozována pomocí zaklínadel vyčtených z Knih – ale během uplynulých staletí zeslábla a zmizela ze světa a mágové roku 1806 jsou v podstatě antikváři. Druhá výjimka je magicko-politická: 300 let vrcholného středověku vládl severu Anglie John Uskglass, což není jeho Pravé Jméno (to, že v knize jsou zmínky o několika Pravých Jménech, ale žádné z nich se nedozvíme, je jedním z nejzřetelnějších vnitřních signálů Clarkeové, že tento román je jen začátkem čehosi); ačkoli se narodil smrtelníkem, Uskglass se v mladém věku stal králem Faerie a také Jiné Země, o níž se možná dozvíme více v dalších svazcích. Těmito vzestupy, jak nám je předpokládat, získal nesmrtelnost a pobavenou, nadpřirozenou bezstarostnost. Dokonce ještě v roce 1806 jsou po Severu slyšet ozvěny Uskglassova nesmírně dlouhého panování – zdá se jisté, že jednu ze svých mnoha konverzací s žánrem Clarkeová vedla s Joan Aikenovou, jejíž Is (1992; americký titul Is Underground) vytrhuje své čtenáře z konsensuální historie právě rozdělením Anglie podle severo-jižní hranice (jsou zde i další podobnosti). Takže jsme v Anglii, ale ne úplně té Anglii, kterou známe. Ale je to právě Anglie, kterou známe, jež – důsledkem slábnutí světa – ukazuje svou tvář nejzřetelněji.

Když je skutečná magie ta tam a John Uskglass není schopen nebo odmítá se zjevit, jsou lidé, kteří si nyní říkají mágové, de facto antikváři. Jednu jejich společnost v Yorku přiměje nový člen, John Segundus (který se možná nakonec ukáže být autorem Strange a jeho pokračování), vyzvat mága jménem Gilbert Norrell, aby prokázal své tvrzení, že je doopravdy mocen skutečné magie. On tak učiní, na dálku, spektakulárně – oživením kamenných soch, jež zdobí yorskou katedrálu, až chór starých příběhů zachycených v kameni ohluší celé město. Vbrzku je jasné, že Norrell, samotářský muž skrblící svou velikou sbírkou Knih Magie, se neodhalil bezdůvodně. Přeje si v Anglii znovuzavést magii, ale pouze způsobnou, pravidly svázanou formu Knižní Magie, kterou sám schvaluje. Teprve pozvolna (ve Strangeovi je všechno pozvolné) začneme chápat, že Norrellova opatrnost neodráží pouze jeho potřebu hamonit své znalosti a kontrolovat jejich užívání; také má nevyslovené obavy z návratu holé magie, z chaosu, který by mohl následovat, z absence řádu, kavitace reality. Velice, velice pozdě ve hře Strange začneme chápat, že víc než čehokoli jiného se děsí myšlenky, že by se mohl vrátit sám John Uskglass a svým návratem vrátit Anglii elementům: elementálům: že ten starý, prastarý Příběh by se mohl stát novým Příběhem světa.

Tyto obavy je pro Clarkeovou prostředně obtížné vyjádřit jejím zvoleným idiomem: vlastně až na straně 512 dovolí Norrellovu záhadnému sluhovi Childermassovi v duchu vyslovit (abychom tak řekli) to, co mi připadá jako ústřední motiv příběhu ve Strangeovi, ústřední brána, kterou odemkne, ale úplně neuvolní závoru:

Zesláblý Childermass přemýšlel nahlas. Chtěl říct, že pokud ho nemámil zrak, pak je vše, co Strange a Norrell kdy vykonali, jen dětská hra a magie je mnohem zvláštnější a děsivější, než kohokoli z nich napadlo. Strange a Norrell si jen házeli po salónku papírovými šipkami, zatímco skutečná magie stoupala na velkých křídlech, vrhala se dolů a kroužila na nekonečné obloze vysoko, vysoko nad nimi.

Potom si ovšem uvědomil, že pan Norrell takové myšlenky jistě nepřivítá dvakrát nadšeně, a tak nic neřekl.

Taková pasáž dovádí Jane Austenovou daleko mimo končiny, které si přeje popisovat, a Clarkeová dbá toho, aby omezila své varhanní rejstříky na takovéto okamžiky (z jejích předchůdců T. H. White používá podobné změny dikce k vyvolání podobného dojmu, že skutečný příběh, který vypráví, ať to povrch vyprávění přiznává, nebo ne, ve skutečnosti je skutečným příběhem, a na to nesmíme zapomínat). Ale pamatujeme si velká křídla na nekonečné obloze nad Anglií zastiženou slábnutím; a čekáme, že magie – snad v podobě nesčíslných havranů, o nichž každý na severu Anglie ví, že značí Uskglasse – přistane.

Ale nejprve musí Norrell odejít z Yorku a začít se etablovat v Londýně, kde vládě vládne válka proti Napoleonovi. Vysoce postavený politik přijde o mladou manželku vinou podivné nemoci a nechá se přesvědčit k tomu, že požádá o pomoc Norrella. Aby získal vliv, Norrell vyvolá Faerii, která se zjevuje jako „gentleman s vlasy jako bodláčí chmýří“ – frivolní, smrtící, bezcitný, rozmarný tvor, jehož avatar vystupuje v Lud-in-the-Mist a jehož povahu a životní prostředí popisují Kingdoms of Elfin (1976) Sylvie Townsend Warnerové. Doopravdy ho dokáže ovládnout jen Uskglass sám; smlouva, kterou Norrell uzavře – mladá žena se vrátí k životu, ale polovinu svého času musí strávit tančením po nocích ve Faerii – je špatná od samého počátku, nejen proto, že ji podrobuje smrti zaživa (Faerie, jak to Clarkeová někde formuluje, je trochu jako sever Skotska za deště), ale začíná otevírat brány.

Nicméně Norrell je nyní slavný a začne napomáhat válečnému úsilí. Nejsem expert na napoleonské války, ale mám dojem, že Norrellova a později Strangeova snaha pomoci Anglii má ten účinek, že zajistí přesně takový výsledek války jako v naší historii: Zdá se, že znovuzavedení magie v Anglii má za hlavní účinek udržení staré Anglie. Jediné datum, které odporuje naší vlastní historii – je to, jak věřím, nejpozdější datum udané v textu plném dat – se týká smrti lorda Byrona, který v roce 1816 urazí onoho „gentlemana“ (není nikdy jmenován) tím, že neumlkne, a je proto proklet za pět let zemřít. Poznámka pod čarou (román je ověšený poznámkami; některé jsou nadbytečné, některé vyumělkované, některé značně fascinující) nás náležitě informuje, že Byron opravdu zemře v roce 1821, několik let poté, co Strange končí. Jelikož toto datum je tři roky před Byronovou skutečnou smrtí v roce 1824, můžeme vskutku předpokládat, že havrani někde na začátku druhého dílu opravdu přistanou a že tudíž započal nový Příběh světa.

Magie se vrací

Norrellova sláva vzbudí zájem nadaného mladého muže z dobré rodiny jménem Jonathan Strange, který se stane jeho žákem. Jejich vztah není nikdy jednoduchý, jelikož Strange nemá nejmenší chuť řídit se podle Knih (a Norrell mu beztak odmítá poskytnout přístup ke své jedinečné knihovně); Norrell a jeho žák se brzy rozejdou, protože druhý jmenovaný odjede do Španělska pomáhat lordu Wellingtonovi s jeho tažením a za tím účelem vynalézá magii. To vzbudí Norrellovu žárlivost, a poděsí ho, a román konečně začne stoupat ke katapultovému konci.

(Zhruba na tomto místě Clarkeová málem upustí míč. Po zdánlivé smrti své manželky Strange odjel do Benátek, kde se na straně 568 – velice pozdě na to uvádět do děje významné postavy – seznámí s celou rodinou jménem Greysteelovi, kteří se ukáží nemít v příběhu naprosto žádnou funkci, jež by se nedala sdělit jinak, jinýma očima a rukama, v jednom dvou odstavcích. Ale Clarkeová je nedokáže nechat být, ačkoli její ohromný román-prolog prosí, aby už byl přinucen skončit. Myslím si, opakuji, že je to past stylu: Je taková zábava psát Greysteelovy, zkoumat jejich anglickost nezadržitelně bezchybnou austenovštinou, že se nikomu nechtělo říct jí, ať je vystřihne komplet, nikomu zřejmě nesešlo na tom, že autorka tady svůj román málem ztratí, kvůli svým ctnostem. Ctnost nestačí… Ale Greysteelovi se konečně přece jenom odcourají do zákulisí, nakonec, když už není jak zdržet je tam ještě déle. Příběh je ze sebe vyvrhne. Zapadnou do bažiny. Sbohem.)

„Gentleman s vlasy jako bodláčí chmýří“ se pokusil vylákat krále Jiřího III., který je šílený, do Faerie, aby mohl na trůn nastoupit jeho vlastní panovnický kandidát, černoch jménem Stephen Black; ale Strange mu v tom zabránil a situace se začne vyhrocovat. Román potemní. Strangeova manželka je unesena do Faerie; Norrell se pomocí magie pokusí nechat zmizet Strangeovu nedávno vydanou knihu o tomto tématu; odehraje se Waterloo, jež Clarkeová popisuje se zčernalým důstojenstvím; a kniha začne stoupat k chytře naplánovanému katapultovému konci, kde se všichni hlavní hrdinové setkají nebo nesetkají, a Faerie se začne stále víc a děsivěji prolínat s pozemským světem, v pasážích nemalé nádhery, zvláště těch, kde je Faerie popisována jako inherentně prosycená významem: Faerie Story; Faerie jako

svého druhu rébus či labyrint [v němž] má všechno svůj význam. Stephen [Black] se neodvažoval jít ani o krok dál. Kdyby ten krok udělal – kdyby kupříkladu vstoupil do toho stínu nebo na tamtu světelnou skvrnu, pak by se svět mohl navždy změnit.

A mihotavě se zjeví i sám Uskglass.

Všechno se dosud stalo proto, aby se mohlo stát tohle.

Na konci pochopíme, že Norell a Strange nepřivedli magii zpátky do Anglie sami, že nejsou sami o sobě činiteli změny. Jsou ve skutečnosti něčím docela jiným, něčím, co nám ukazuje k dalšímu dílu:

„Jejich práce!“ odfrkl si Vinculus [muž, na jehož kůži byla při porodu zevnitř vytetována Uskglassova základní kniha magie, muž, který je tou Knihou]. „Jejich? Cožpak tomu ještě nerozumíte? Oni jsou tím kouzlem, které John Uskglass provádí. Nic jiného ani nikdy nebyli. A on to provádí právě teď!“

Jestli to Susanna Clarkeová bude provádět i nadále, půjdeme za ní kamkoli.

Přeložil (translated by) Jan Vaněk jr.
First appeared in Science Fiction Weekly, translation published by kind permission of the author.

Román vyjde v vydavatelství Alman na podzim 2006 v překladu Viktora Janiše, který laskavě poskytl první verzi českého znění citovaných úryvků a přehlédl některé z dalších užívaných termínů.