Christina – King Stephen

Christina pochází z Kingova silného období (konkrétně z roku 1983) a je to na ní znát. Žádné dlouhé expozice, jak bývá zvykem u novějších děl (namátkou Pytel kostí nebo Lisey a její příběh), a přestože má kniha pět set stran, dokáže autor neustále utahovat šrouby a stupňovat napětí. To je způsobeno i tím, že celá linie vraždícího auta je jen pozadím, na němž se odehrává soukromé drama hlavních postav.
Těch není nijak mnoho, ale každá je naprosto živá a pronásledovaná vlastními démony, každá se dostává do konfliktu s ostatními z jiných důvodů a s jinými cíly. A je jen na čtenáři, ke které si vybuduje největší vztah. Protože i když jsou to skutečně živé charaktery, pořád jsou dostatečně typizované na to, abychom v nich viděli kohokoliv z našeho vlastního okolí nebo i sebe samé.

Arnie Cunningham je školní otloukánek, ale také člověk, který vždycky ví, jak využít hru do poslední mrtě, kterému můžete vždycky zavolat, protože prostě vždycky jsou doma. Vždycky, doprdele (s. 11). Jediný, kdo ho drží nad vodou, je Dennis. Školní sportovní hvězda, ale také jediný člověk, který se opravdu zajímá o Arnieho pocity. Podivná dvojka, ale rozhodně uvěřitelná a ve své podstatě tragická i bez všeho dalšího.
I bez Arnieho rodičů, kteří jsou v zajetí svých vlastních představ o synově budoucnosti, i bez děsivého Rolanda D. LeBaye, podle něhož jsou nejhorší věci doktoři, komouši a negerský radikálové (s. 18) (mimochodem, docela by mě zajímalo, jestli je Roland D. nějaký autorův soukromý vtípek, temná vize zahořklého pistolníka, který v souboji s Cortem neuspěl, rozhodně si to dovedu představit), prvního majitele Christiny. I bez Leighy, která se postupně stane jejich láskou.

King vždy uměl vystihnout mentalitu měšťáka i burana, lidí honosící se vlastní intelektuální nadřazeností i „zemitých“ typů, pro něž je zbití manželky denním chlebem. A vždy uměl tyhle charaktery, sůl Ameriky promítnout do všech věkových kategorií. Proto jsou tak působivé jeho obrazy středních a jiných škol. Jsou to prostě mikrosvěty věrně odrážející strukturu a konflikty makrosvěta. A zároveň je to jasná reminiscence na Kingova oblíbence Marka Twainea a vůbec všechny školní příběhy, na kterých lidé vyrůstají, ať jsou Američané nebo Evropané. Některé věci jsou prostě univerzální. Chlapecká dobrodružství, souručenství spiklenců vůči světu autorit, vůči místním tyranům.

Christina v tomto ohledu boduje naplno a škola, kterou Arnie s Dennisem navštěvují, je vedle té z Derry pravděpodobně nejlepším „výchovným“ zařízením, do něhož jsme se s King Travel dostali. Třeba scéna s vystřelovacím nožem se mi do paměti zaryla víc, než některé eskapády Henryho Bowerse. A to je co říct.

Především je však nutné opět vyzdvihnout postavy a jejich konflikty. Opět se do popředí dostává velké Kingovo téma, kterým je rozpad přátelství, konec jednoho ka-tet. Vztahu, který své aktéry postaví proti sobě, ale nikdy nemůže smazat to, co předcházelo. Dennis, vypravěč příběhu, Arnieho miluje. Doslova. A jestli si nikdo bude myslet, že je to změkčilé, asi nikdy neměl skutečné přátele.

Hrůza románu nespočívá v tom, že Christina společně s duchem starého Rolanda (a tou jeho umanutostí a nekonečným vztekem…) likviduje jednoho člověka za druhým, v tom, že si neživý předmět nárokuje vládu nad živou bytostí. Hrůza spočívá v tom, že Dennis vidí změnu svého přítele, jeho cestu do pekel. Vidí a není schopen s tím nic udělat.
Na čtenáře se jeho bezmoc přenáší nejen díky klasickým kingovským vychytávkám, jako je výrazně stylizovaná mluva, exkurzy do nitra postav a dokonale vybudovaný fikční svět přeplněný odkazy na kulturu duchovní i hmotnou (však se k tomu ještě dostaneme), ale i díky vyprávění v první osobě. A samozřejmě klasickému triku: v zásadě víme od začátku, že nás čeká tragédie, protože Dennis vypráví ve chvíli, kdy už všechno (snad) skončilo.

Přestože je však Christina napsána perfektně, nemusí mít u nás na růžích ustláno. Problém je v onom ústředním fetiši. V Plymouthu Fury ročník 1958… Americká posedlost auty sice není rysem, který by byl české mentalitě úplně cizí, ale rozhodně zde není tak silný. A jelikož je v knize cítit doslova z každé stránky, může mít leckterý čtenář trochu problém opravdu knihu prožít, postavy se mu mohou zdát náhle poněkud méně pochopitelné atd.

Naštěstí King boduje něčím, co je univerzální (nebo tomu alespoň věřím) – rock´n ´rollem. Kniha je rozdělena do třech částí, z nichž každá má kapitoly uvozené citátem ze slavných rockových písniček. Vtip je v tom, že ty písně jsou o třech věcech – o auťácích, o lásce a o smrti. A vtip je také v tom, že auťáky to možná začíná, ale smrtí končí. A v tom, jaké téma je přiřazeno jaké postavě…

Podobné rozbory však jsou zbytečné, pokud prostě máte rock rádi. Pak vám bude jedno úplně všechno krom jediného: King má setsakra cit pro to, vyhmátnout ten správná verš, to správný jméno. A i když jsem se nikdy nesvezl v kaďákovi osmačtyřicet s blatníkama thunderbird a nikdy neseděl v Ashbury Parku, rozhodně se mi tahle hudba dostala pod kůži (vysvětlení nám King dává krom jiného i v románu To).

King je romantik, pravda. Ale řádně temný a Christina je toho nádherným příkladem. Za sebe jako fanouška pak mohu ještě říct, že jsem opravdu rád za její nové vydání. Nový design kingovek sice pořád ještě nepřekonal ten laserácký z počátku devadesátých let, ale s každou další knihou to na poličce vypadá líp a líp. Zbytečná informace? Ani ne, kniha je artefakt a dobře udělaná edice zvyšuje hodnotu jednotlivých titulů.
A samozřejmě také zvyšuje očekávání, co bude příště. Doufám, že se dostane na Tommycknockery. A samozřejmě nějakou ještě nikdy nevydanou knihu. I když kvality, jakou má Christina, asi nebudou. Ale třeba starý pardál King ještě překvapí. Třeba jo.

Projedeme se v mým autě,
projedeme se v mým autě,
projedeme se,
projedeme se,
projedeme se v mým autě.
– Woody Guthrie

Boris Hokr (redaktor)

borishokr@seznam.cz