Cesta na Mars – Idle Eric

Když se komik pocházející z daleké budoucnosti ohlédne v dějinách humoru zpět, zjistí, že od dvacátého století se toho v komice příliš nezměnilo. Baviči, šoumeni a eskamotéři se ještě stále musí plahočit od štace ke štaci a většinou v nuzných podmínkách provozují své umění. Stejným způsobem se živí i komediální duo Muscroft a Ashby.

Tyto dvě diametrálně odlišné osobnosti se, velmi jednoduše řečeno, živí vyprávěním vtipů. Ve své kosmické lodi létají z asteroidu na asteroid, kde se v různých kabaretech pokoušejí vydělat co nejvíce peněz, aniž by přitom rozzlobili co nejméně lidí. Tu a tam se jim to relativně daří.

Společníkem těchto pánů je android Carlton. Možná by se zdálo, že život jeho organických přátel je pro něj nepochopitelný. Aby taky ne, vždyť je to obyčejný sériový stroj, kterému smích nejvíce připomíná štěkání. Opak je však pravdou. Carlton je komikou fascinován. Třebaže stále nechápe ironii a satiru, začal humor studovat. Právě Muscroft a Ashby jsou pro něj Petriho miskou, ze které získává informace pro svou velkou vědeckou práci o komice, kterou se rozhodl sepsat.

Když Muscroft a Ashby získají za podivných okolností angažmá na přepychové výletní kosmické lodi, přicházejí problémy. Jediná cesta na Mars je znenadání zablokována, jistá vesmírná stanice za záhadných okolností exploduje, do lodi našim hrdinům někdo nastraží bombu… prostě takové obvyklé kosmické peripetie.

Osobně jsem od této knihy očekával pouhý klon nezapomenutelného Stopařova průvodce po galaxii. Skutečnost je však jiná. Stopař je román vybudovaný na základě široké škály ztřeštěných situací a dalších roztodivných příhod jeho hrdinů. V Cestě na Mars však všechny zábavné momenty nalézáme pouze v promluvách hrdinů. Je to způsobeno prostým faktem. Cesta na Mars je totiž „obyčejný“ příběh zasazený do vesmíru. Znáte to, trocha intrik, pár mrtvých, nějaká ta láska… to vše hned v několika dějových liniích. Žádné vtipné situace se v podstatě nekonají.

O veškerou zábavu se stará jen několik málo postav. Zatímco Muscroft a Ashby (kteří vám mimochodem rychle přirostou k srdci) jsou specialisty na různé hlášky, pichlavé poznámky a neotřepané bonmoty, tak Carlton může být vnímán jako jakési zrcadlo těchto dvou bavičů. Jak už jsem výše uvedl, Carlton se při práci potýká se svým robotím já. Příběh je pravidelně přerušován androidovou vnitřní promluvou, v níž se zaobírá svou vědeckou prací. Na komiku přitom nahlíží z každého možného hlediska, ať už lingvistického, matematického nebo biologického. Nejzajímavější na tom je, že jeho vtipné závěry jsou poměrně trefné.

To však neznamená, že veškerý vtip by tímto končil. Domnívám se, že román je zčásti autobiografický. Eric Idle obohatil svůj svět několika osobitými postavičkami, do kterých vtělil vše, co je mu na komicích příjemné i odporné. Vůbec bych se nedivil, kdyby se někdo z autorových přátel v některé ze svérázných postav poznal. Nedá se s určitostí říci, že by spisovatel psal o skutečných životních osudech, ale jasně se zde promítly jeho názory na herce, jejich vystoupení, slávu s tím spojenou atp.
Mohu-li vám radit, nečtěte tuto knihu jako klasický román. Skutečně se jedná spíše o (ne)seriózní úvahy nad komikou, údělem baviče, ba i smyslem humoru vůbec. Tyto poznatky shledávám jako cenné a přínosné, samotný příběh však nestojí za moc. Přesto se domnívám, že tato kniha si zaslouží pozornost i zběhlejších čtenářů.