Červený trpaslík. Dle jedněch neopakovatelná satira, která si zahrává s takovými tématy jako je smysl života či osud, dle druhých pouze trapná zábava, jejíž příznivci jsou strhnuti lacinými fórky a nedospělými fantaziemi. Nejen toto jsou názory na dnes již kultovní seriál britské BBC.
Velký úspěch všech dvaapadesáti dílů podpořil tvůrčího ducha obou autorů Červeného trpaslíka, Roberta Granta a Douga Naylora (na veřejnosti tato autorská dvojice vystupuje pod společným jménem Grant Naylor). Světlo světa spatřily dvě románové sci-fi roadmovie Nekonečno vítá ohleduplné řidiče (Argo 2002) a Lepší než život (Argo 2003). Nutno dodat, že obě knihy splnily očekávání do nich vložené. U Posledního člověka je ale všechno jinak. Doug Naylor vyslovil přání napsat vlastní sólový román ze světa Červeného trpaslíka bez účasti svého věrného kolegy. Pojďme se teď společně podívat, jak se mu práce vyvedla.
Setkáme se s obvyklými hrdiny. Nejvýznamnější postavou je Dave Lister, poslední žijící člověk na světě. Nemyslím si, že má cenu o Listerovi psát nějakou zevrubnější charakteristiku, vždyť co taky napsat o člověku, který s oblibou snídá cornflaky s cibulí a studenou kari omáčkou. Lehce v pozadí za Listerem stojí A. J. Rimmer, holografický člen posádky s mozkem sýrové topinky. Opět od něj můžete očekávat nejeden velkolepý hrdinný ústup do bezpečí v kradmém stylu. Třetím hrdinou-nehrdinou je náš starý dobrý Kocour. Stejně jako v seriálu, i tentokrát stojí Kocour spíše v pozadí děje a příliš do něj nezasahuje. To mu však nebrání v tom, aby přispěl svým kouskem do mlýna zábavy. Postava Krytona nabyla na významu. Právě od tohoto androida přichází většina nápadů, postupem času se stává jakýmsi rádcem a univerzálním mentorem. Je nasnadě, že Krytonovy rady bývají často svérázné a roztomilým způsobem pokřivené jeho strojovým kódem. Standardní tým uzavírá Kristine Kochanská, osudová láska Listera. Jakkoliv dlouho o této hrdince přemýšlím, jejím nejvýznamnějším rysem je ten, že vůbec není divná. Chová se prostě úplně normálně. Vzhledem k nesourodé družině tak tvoří jakýsi rozumový protipól, který jen zvýrazní šílenosti, které si osud na posádku Červeného trpaslíka přichystal.
Autor výjimečně nezbržděný svým tvůrčím partnerem :o) se chtěl vyřádit nejen na příběhu, ale i na postavách samotných. Naštěstí si uvědomil, že do podoby stávajících hrdinů nijak drasticky zasahovat nemůže, proto si poradil jediným možným způsobem. Stvořil postavu zcela novou. Nebojte, nejedná se přímo o nového člena posádky, ale jeho místo v příběhu je nezastupitelné. Nemám na mysli nikoho jiného než Michaela R. McGrudera, Rimmerova ztraceného syna…
Román se naplno rozjíždí ve chvíli, kdy Kosmik objeví havarovanou loď. K Listerově překvapení se zjistí, že polorozpadlý vrak není ničím jiným, než kopií Kosmika z paralelního vesmíru. Při průzkumu vraku jsou nalezena zohavená těla Krytona a Kocoura. Brutální útok neznámého útočníka přežila jen alternativní verze Kochanské, která však zakrátko podlehne těžkým zraněním. Nikde však není nalezen alternativní Lister. Je třeba ho najít, vy byste přece sebe sama ve štychu nenechali. Nebo ano?
Nebudeme vcházet do detailů příběhu. Během více než dvou set stran navštívíme několik planet, jednu velkou galaktickou káznici, budeme se potápět až po uši v lávě a brodit písečnými dunami. Vše je pojato ve velkém stylu, zamícháno a protřepáno přesně tak, jak to čtenář má rád. Jedna odlišnost tu však přece jenom je. V minulých dvou knihách jsme byli zvyklí setkávat se s hláškami, rozhovory, nebo vůbec celými zápletkami, které jsme viděli již v seriálu. Přepis scénáře do knihy byl vždy poměrně věrný, výslednému dojmu to však neubralo, spíše naopak. Tentokrát je tomu jinak. I v Posledním člověkovi se setkáme s pasážemi, které známe z televize, většina z nich však byla podstatným způsobem změněna. Tak například posádka opět objeví virus štěstí, užije jej však zcela rozdílným způsobem než by seriáloví odkojenci čekali. Doug Naylor navíc neváhá v těchto „modelových situacích“ úplně vyškrtnout některé postavy nebo jiné přidat. Tento krok shledávám jako přínosný a oživující.
V Posledním člověkovi vidím knihu dobrou, čtivou a pro žánr přínosnou. Za měsíc si pravděpodobně nebudete pamatovat o čem byla, ale tak vysoké nároky nikdy neměla. Za svými staršími sestrami přitom nijak nezaostává, ba právě naopak. Text je nabit inovacemi, stejně jako osvědčenými zaběhanými rutinními scénami. Smutnou pravdou však je, že ve vývoji tohoto světa lze pozorovat pozvolné změny žánru. Například Listera už nelze vnímat pouze jako nezodpovědného kluka s nechutnými zlozvyky, v Naylorově podání má totiž blíže k slovutnému Johnu Rambovi. Naběhnout někam s bazukoidem a všechno v okolí vystřílet… na to jsme v seriálu zvyklí nebyli. Červený trpaslík začíná přebírat jakési „hollywoodské návyky“. Ty se projevují především přeplácáním postav, událostí, akčních scén a napětí vůbec. Uvidíme kam to povede, škod prozatím není příliš mnoho. Třeba nám o tom více vypoví další chystaná kniha ze světa Červeného trpaslíka s názvem Backwards, jejíž autorem je pro změnu Rob Grant. Už aby tu byla.
