Před relativně krátkou dobou vydal Polaris další díl Hawkeova cyklu „Časoválky“ – Manévry Nautilu. Jak již název napovídá, autor za základ své časovky tentokrát použil celosvětově proslulé dílo Julese Vernea „Dvacet tisíc mil pod mořem“, které celkem zdařile adaptoval pro potřeby svých „Časoválek“.
Příběh začíná opravdu ve velkém stylu. První divize má červený poplach. Někdo ukradl přímo z výroby značné množství „warpdisků“ – snadno přenosných a jednoduše obsluhovaných strojů času. Krátce nato zmizela v polovině 90. let 20. století sovětská jaderná ponorka „Vostočnaja slava“ s úplnou výzbrojí raket a torpéd. Situace se zdá být jasná a naši známí hrdinové (Lucas Priest, Finn Delaney a André Crossová) vyrážejí do akce.
Jejich úkolem bylo v rolích universitních profesorů infiltrovat roku 1866 do „vědecké výpravy“ za tajemnou mořskou obludou. Výprava vyráží na palubě fregaty „Abraham Lincoln“ a jedním z účastníků je (vedle harpunáře Neda Landa) i Jules Verne, který velice rychle odhalí zásahové jednotky a dokonce se vloupá i do jejich kajuty, aby prozkoumal nezvyklé „nádobíčko“, které si na palubu přinesli. Události nabírají obrátky v okamžiku, kdy Ned Land spustí z lodního děla palbu na obludu. Abraham Lincoln je torpédován a nyní se již pětice hrdinů ocitá na palubě bývalé „Vostočnoj slavy“, nyní Nautilu, kterému velí další známá postava – terorista Drakov, časově vykořeněný syn plukovníka Forrestera. Následuje řada nejrůznějších dobrodružství, v nichž vstupují do děje další zajímavé postavy, jako Jean Lafitt, nebo tajemný doktor Darkness, vynálezce warpových granátů, a která vyvrcholí regulérní bitvou.
Simon Hawke se snažil co nejvíce vytěžit z klasické literární předlohy a zároveň vedle svých hlavních postav dostat do děje i svou oblíbenou historickou postavu – piráta a pašeráka Jeana Lafitta. Rozbor pasáží adaptovaných z „Dvaceti tisíc mil pod mořem“ přenechám povolanějším osobám z „Klubu Julese Vernea“, poněkud se pozastavím jen nad podáním postavy samotného Vernea. Jules Verne je zde popisován jako velmi bystrý, až nemístně zvědavý a vcelku odvážný jedinec, který si situaci, v níž se ocitl, vysloveně užívá. Jestli byl opravdu takový, nechť opět posoudí výše zmínění odborníci. Otázkou zůstává, jak by se zachovali různí autoři sci-fi, kdyby se ocitli na místě svých hrdinů.
Autor se snažil z tématu vytěžit, co se dá, ale popisné pasáže, použité v souladu s předlohou, působí vysloveně jako hluchá místa. Některé prvky jsou převzaty i z jiných verneovek a popis základny časových pirátů jakoby vypadl ze Zemanových filmů.
Celkem vzato, „Manévry Nautilu“ nejsou špatná dobrodružná časovka. Drží se v intencích předchozích dílů série Časoválek i slavné literární předlohy, jejich slabým místem je skutečnost, že vycházejí z díla v našich končinách všeobecně a důvěrně známého. Díky tomu (přes veškerou řemeslnou zručnost autora) je možno předpokládat dosti rozporuplné přijetí mezi čtenářskou obcí. K tomu nepřispějí ani občasné chyby v textu, ani věcný úlet v doslovu, jehož se dopustil sám autor. Přesto všechno je možno „Manévry Nautilu“ zařadit mezi slušný průměr dobrodružné sci-fi a neměly by chybět v knihovničce žádného sběratele „časovek“.
Ach ano, celkem zdařile…