Čas žít, čas zabíjet – Žamboch Miroslav

„Můj problém byl těch patnáct ocelí chráněných řízků. Moudrý člověk by se potichu vytratil, i chytrý člověk by se potichu vytratil, i naprostý idiot by se potichu vytratil. Ale já jsem speciální kategorie, jmenuji se Bakly a nerad řeším složité problémy.“

Tento okouzlující monolog vypovídá o svém hrdinovi mnohé. Bakly není žádný myslitel, ale zabiják. Dejte mu nepřítele, dejte mu hodně nepřátel. Zabije je, zmasakruje. Postavte se mu do cesty. Zabije vás. Postavte mu do cesty někoho jiného. Zabije ho. Nemá rád složité problémy. Nemá rád lidi. Má rád jednoduchá řešení a své úkoly vždy splní bez ohledu na cenu.

Řezník z Kletikonu se poprvé objevil v povídce Fanoušek, kde zkřížil cestu nejslavnější Žambochově postavě – Koniáši. Vybojoval si i vlastní román (Bez slitování – možná nejlepší autorův dlouhý text) a tak nějak mimochodem si pro sebe ukradl i kolibří edici, kde se objevil hned třikrát. A nyní se k čtenářům dostává jeho první sborník.

Pět příběhů jej sleduje od dob, kdy ještě krvavě vydělával peníze na dávný dluh, přes období soupeření vévody Daska s Crambijským císařstvím až po jejich otevřený konflikt. Tři jsou kratší, dva jsou malými romány. A všechny mají společné strhující děj a fascinaci dokonalým strojem na zabíjení, kterým Bakly je.

Žambochovi se přitom svého antihrdinu vždy daří dostat do pozice, kdy jeho lpění na zásadách a dohodách vede nejen k až apokalyptickým masakrům a zrodu legend, ale paradoxně i k páchání jaksi mimoděčných dobrých skutků (především úvodní Pasák a V temnotě).

Nikdy však ne za cenu, že by Bakly nějak vyměkl a stal se psem, který štěká, ale v podstatě nekouše. Pořád je cítit, že je kdykoliv ochoten obětovat jiné, i nevinné. Jediné, co jej polidšťuje, je jeho sebenenávist a impulzivní brutalita, kterou někdy (nikoliv však vždy) projeví svůj smysl pro spravedlnost.

Osobně se domnívám, že se jedná o mnohem zajímavější postavu, než je populární Koniáš. Jeho profil je mnohem temnější (to, k čemu se Koniáš přiblíží v Pouštním škorpiónovi je jeho nejslabším odvarem) a zároveň přímější (kde má Koniáš romantické sklony k toulkám a objevování, zálibu ve vínech a umění, Bakly má jen kořalku, zbraň a cíl zabíjet, co to dá).

A i když jsou jeho příběhy v podstatě mnohem jednodušší a schematičtější, než je tomu u „koniášovek“, Žambochova oblíbená drsná škola a slabost pro nereálné bitky k nim sedne mnohem lépe. Když Koniáš v každém ze svých románů (a celkem slušném počtu povídek) prošel totálním rozkladem osobnosti a neskonalým utrpením v podstatě bez následků, čte se to pořád skvěle, ale zároveň to místy víc než jen trochu napíná uvěřitelnost příběhu.

To Baklymu bez problémů uvěříte, že pozabíjí desítky nepřátel „holýma rukama“, že je skutečným zabijákem čarodějů, projde Gutawskou pouští či se prokope z uhelných dolů, aby pak ještě zmasakroval vyšinutého lokálního diktátora. Bakly totiž nemá působit lidsky.

A to je další ze silných zbraní jemu věnovaného sborníku. Žamboch střídá ich formu a er formu. Ta první přibližuje Baklyho uvažování a naprostou oddanost vlastním zásadám, která dává jeho chování krutou a nezvratnou logiku. Er forma ukazuje, že navenek tato logika působí absolutně nelidsky, nepředvídatelně a místy až zvířecky. Přestože víme, že Bakly není pouhý krutý zabiják a má něco jako morálku, chápeme, proč působí na druhé tak strašlivým a bezduchým dojmem.

Jednoduchý stylistický trik, ale v Baklyho příbězích (především v Honu na Rudou hvězdu) vybroušený k dokonalosti. Stejně jako práce s proprietami již zmíněné drsné školy. Při čtení pasáka nebo Do morku kostí nejde nevzpomenout dvou věcí. Za prvé klasiky Hammetta a Leoneho, za druhé pak, že od doby Megapolis už uběhlo dost vody a autor by si mohl střihnout opět něco (klidně stejně šíleného) ryze velkoměstsky špinavého.

Zatím zde však máme jeho špinavou fantasy, v níž Bakly exceluje nejen jako zabiják, ale i mistr cynických a krutě zábavných poznámek. Ty jsou mimochodem důvodem, proč i relativně jednoduché kusy, především úvodní Pasák, jsou nadprůměrně zábavným čtením – přes až prostoduchou zápletku a absenci čehokoliv fantastického.

„Pane, vás dovnitř nemůžeme vpustit.“…
„A co když vás donutím sníst vlastní koule?“…
„V tom případě, …, v tom případě vás samozřejmě pustím. Bylo by, bylo by vlastně nezdvořilé vás nepustit, že ano.“…

Ovšem potěší i méně dialogické pasáže:

„…Máš pro mě ten nůž?“ vysmíval se mi.
„Mám,“ přisvědčil jsem a vrátil mu ho. Ten úsměv už mu zůstal.

Obě ukázky jsou právě z Pasáka, kde je Bakly ještě samotář. A což teprve, když se k němu připojí pan Lasička. Tento podivuhodný človíček si pro sebe ukradl už nejednu scénu a ani zde tomu není jinak. Zábavnost povídek pro fanoušky pak ještě zvyšují i odkazy na další příběhy (z nichž ovšem ne všechny jsou podchyceny v poznámkách pod čarou).

Čas žít, čas zabíjet je však třeba ocenit i za víc než jen za zábavnost, s níž podává kruté a velkolepé (často obojí, až komiksově nadsazená obálka sedne jak ulitá). Přestože se v povídkách objeví i některá hluchá místa (některé narychlo přešlé motivy v Honu či Morku), nedá se popřít skutečnost, která se nejsnáze ukazuje na Pasákovi a Zabijákovi.

Přestože u čtenářů budou oba kousky ve stínu delších textů, je na nich nejlépe vidět, že v umění zaujmout svého čtenáře nemá Žamboch takřka konkurenci. Obě povídky jdou přímo k jádru věci, postrádají odbočky, nenabízejí v podstatě nic jiného, než jen Baklyho a jeden dva velké boje. Jsou vlastně naprosto primitivní.

Ale fungují dokonale. Doporučuji třeba srovnat s povídkou Křižák a Saracén od Vlada Ríši nebo Kde bydlí kočky S. Švachoučka (obě ve sborníku Zabij/zachraň svého mimozemšťana). Obě nabízejí jako hlavní atrakci akční příběh a obě k němu více či méně neobratně klopýtají a spojují jej s dalšími dílčími motivy.

U Žambocha žádné klopýtání neexistuje. Ano, jsou zde některé linie, které by si zasloužily větší pozornost, ale nikdy nemáte pocit, že k sobě různé části jeho povídek úplně nepatří či že každý odstavec se vás znova a znova snaží pro povídku nadchnout. Naopak, jste chyceni už od začátku, protože autor se už u něj věnuje jen a jen příběhu a především silné ústřední postavě.

Vůbec pak nezáleží na tom, zda se té postavě dějí v podstatě pořád ty samé věci a že řešením je vždy finální řež. K Baklymu to prostě patří a Žamboch to umí čím dál líp. Není to žádné intelektuální umění, ale z hlediska formy akční dobrodružné fantasy povídky se jedná o čítankové (rozuměj: už teď klasické, nikoliv nudné) texty.

Boris Hokr (redaktor)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz