Antologie Čas psanců, která vyšla při příležitosti čtvrtého výročí FP, získala pozitivní kritiky v odborném tisku. Do následujícího článku jsme převzali kompletní text tří recenzí – z Pevnosti, Ikarie a webové stránky slovenské Fantázie.
Ikarie o Času psanců
recenzoval: Pavel Vinický
Kniha Čas psanců je první z plánované řady antologií SF a F povídek a vychází ke čtvrtému výročí serveru Fantasy Planet. Tolik se dočtete na zadní straně obálky. Ovšem uvnitř na vás čeká příjemné překvapení. Dostaveníčko nad touto knihou si dala naše špička v žánru fantasy a sf povídek a každý z nich přispěl svojí kvalitní troškou do mlýna. A tak se můžete potkat s tvorbou například Františky Vrbenské, Ivany Kuglerové nebo Miroslava Žambocha. A samozřejmě dalších bardů české scény, které nezmiňuji pouze z nedostatku místa. V předmluvě se editor této antologie, Ondřej Jireš, zmiňuje o namlsanosti českého čtenáře a popularitě fantasy u nás i za hranicemi. Na počátku devadesátých let měl český autor problémy se prosadit v přemíře anglo-amerických titulů a český čtenář raději sahal právě po titulech s exoticky znějícími jmény. Strach o to, jestli se naše scéna prosadí, se však ukázal lichým. Postupem času se začala objevovat jména českých spisovatelů v nově vznikajících literárních soutěžích a vydavatelé, i když mnohdy často na koleně, vydávali ve stále větší míře sbírky povídek a prvotiny nadějných jednotlivců. Dnes už můžeme hovořit o slubně se rozrůstající komunitě autorů, kteří často velmi originálně a s bravurou dokáží podat mnohdy nestandardní příběh. A takovýchto příběhů je kniha Čas psanců plná. S trochou nadsázky lze říci, že co povídka, to perla. Je pravdou, že trh s fantasy literaturou je přeplněn a najít originální téma je velmi těžké. Spíše bývá zvykem použít již existující schéma, které se více či méně poupraví, a to podle schopností autora, popřípadě autorů. Proto je o to příjemnější, že Čas psanců je bílou vránou.
Každá povídka je originální, a to buď příběhem, nnebo zpracováním. Některá dílka měl čtenář možnost již číst, a to právě na zmiňovaném serveru Fantasy Planet, některá byla zveřejněna poprvé. Ve většině povídek se autor či autorka snaží vycházet z dobových reálií, popřípadě z historických skutečností. Vzali si do pera staroslovanské báje a pověsti, malinko upravili ruské bajky. Například v povídce Ďura Červenáka Černé srdce najdete Ilju Muromce,Nastěnku (tu pouze na samém začátku) a jako jednoho z hlavních zlounů dědečka Hříbečka s jeho kloboukem ve tvaru houby. A takto originálních povídek je v knize většina. K dovršení všech překvapení se pak téměř každý autor svojí povídkou snažil vymanit ze zažitých mezí. Tak máte možnost se seznámit s Posledním templářem od Miroslava Žambocha, Smeťonošem od Leonarda Medka nebo Lovkyní od lady Candar. V prvním případě se s křižáckých výprav a následných pogromů proti navrátivším se rytířům dožije stáří pouze jeden, a to díky svatému grálu, další hrdina je vlastně jakási matérie, duše (popravdě mnoho duší), která jde páchat pomstu v našem světě, kde magie přes veškerou skepsi funguje, a konečně jde, mimo jiné, o ženu – chiméru, jež se společně s upíry pokouší zastavit záměrnou likvidaci svého i upířího rodu. Celkem tedy můžete v jedenácti povídkách prožít různé životy různých postav a stále vás to bude bavit. Kniha je sestavena opravdu citlivě a každá z povídek má své místo. Jedna doplňuje druhou a vzájemně se neruší. Bohužel, každé pravidlo má svoji výjimku a i v Času psanců je jeden disharmonický akord. Je jím povídka od Vladimíra Šlechty Legendární zbraň. V záplavě originality vypadá dnes (poprvé vyšla v Ikarii 11/1993) jako jediná, že byla vypracována horkou jehlou. Námět je originální, ale zpracování jaksi nedotažené. A to u také veličiny, jakou Vladimír Šlechta bezesporu je, překvapí.
Co dodat na závěr? Kniha Čas psanců je opravdu povedená a vkusně připravená sbírka povídek SF a F. Alespoň máte možnost se sami přesvědčit, že se naši autoři nemusejí podbízet čtenáři kopírováním “továrny” na příběhy ze zahraničí a dokáží s naprostou bravurou vytvořit originální a kvalitní styl. A už se těším na další tři antologie, o kterých se zmiňují na zadní straně obálky.
10/10
Pevnost o Času psanců
Recenzoval: Tomáš Němec
To, že česká povídková fantastika zažívá konjunkturu, je nezpochybnitelný fakt. Otázkou je, zda je naše autorská základna natolik početná, aby dokázala kvantitu doplnit kvalitou. Podívejme se na sborník Čas psanců právě z tohoto úhlu pohledu.
Kniha nabízí na více jak pěti stech stranách jedenáct povídek od deseti renomovaných autorů žánru, přičemž osm Čechů doplňují dva Slováci. A to vše za cenu v této době více než lidovou. Kvantitu bychom měli. A kvalita? Práce obsažené ve sborníku dokazují, že autorům nechybí nápady, stejně jako schopnost vyprávět příběh. Bohužel zde chybí – byť jediný – text, který by se vymykal průměru, a přinášel tak do české fantastiky něco jiného.
Paradoxně ty nejlepší texty jsou v tomto případě ty nejkratší – ať už umírněně sentimentální ALG Alg Alg Richarda Šusty, tak i Žambochovy Divoké zásnuby. Z delších povídek se nad průměr vymykají městská fantasy Smeťonoš Leonarda Medka, béčková krvavá vyvražďovačka Černé srdce Juraje Červenáka, moderní upírská story Lovkyně Lady Candar a také druhý Žambochův příspěvek ve sborníku – historicko-fantaskní příběh Poslední templář. Ostatní povídky jsou solidně řemeslně napsané, bohužel v mnoha z nich jejich autoři z různých důvodů ne úplně využili svých vypravěčských schopností. Alexandra Pavelková si v Desítce zkusila napsat příběh ve stylu, který jí není až tak vlastní, a je to bohužel znát. Františka Vrbenská v povídce Oheň v kostech, popel v očích zase utnula příběh příliš brzy, takže rychle nahozený konec čtenáře více rozladí, než uspokojí. O těch, kteří se vracejí Lucie Lukačovičové a Lukáše Chalupníčka je spíše než novela kus textu vytržený z daleko většího celku – fragment, který však samostatně příliš nefunguje. Legendární zbraň Vladimíra Šlechty zase svým přepsáním a prodloužením ztratila kouzlo absurdního vtípku a Ivana Kuglerová se v Ze západu na východ natolik utopila v akčních scénách, že zapomněla vyprávět příběh.
I přes uvedené nedostatky se povídky čtou jedním dechem a je na nich vidět, že je napsali zkušení autoři. Zkrátka, vyloženě slabou povídku ve sborníku nenaleznete. Čas psanců naprosto přesně odráží stav soudobé české fantastiky – jeho náplní je dobrodružně-akční fantastická próza, která si nezkouší hrát na nic jiného. A vzhledem k tomu, že prázdniny a dovolené jsou v plném proudu, je tato antologie ideální četbou na cesty či k vodě.
7/10
Fantázia o Času psanců
Recenzoval: Rastislav Weber
Ak mám pravdu povedať, nechcel by som byť antológiou. Obyčajné zbierky by mi závideli sexy meno, (mladým) editorom by som nosil nočné mory a (potenciálni) čitatelia by ma často ohmatávali, aby ma nakoniec aj tak nechali v kníhkupectve. Ak by som bol antológiou, stál by som každé ráno pred zrkadlom a pýtal sa ho, či som ozaj dobre vybraná, či vidno, že som trochu nevyvážená a či mi pristane široký záber tém.
“Zrkadielko, povedz že mi, stojím ja niekomu za to v tejto zemi?”
“Jedenásť ťa zrodilo, Desiatka začína, čítať ťa je rozkoš, pôvabná dievčina!”
Alebo rečou voľnou, bez metafor – napriek tomu, že ide o prvý editorský počin Ondřeje “Nakora” Jireša (šéfredaktora e-zinu FantasyPlanet), antológia Čas psanců je vydareným kúskom na knižnom SFaF trhu. Z pohľadu môjho vkusu je medzi jedenástimi dlhými poviedkami pár výstrelov mimo, ale ako celok splnila táto kniha to, čo som od nej čakal. Spríjemnila mi pár večerov tohto chladného leta a podarilo sa jej zanechať aj trvalejší dojem – spomienku na niekoľko výborných nápadov a na hrdinov, ktorým stojí za to držať palce. Od Červenáka po Žambocha a od lady Candar po lady Pavelkovú, všetci zúčastnení prispeli mladej dáme na postavu, za ktorú by sa nehanbil ani cisár…
Nuž, a aby ste slečnu Antologovovú nemuseli ohmatávať po kníhkupectvách v márnej snahe odhaliť, čo v nej ukrylo jedenásť autorov, čo-to vám prezradím.
Alexandra Pavelková – Desítka
Autorku, Lady fantasy a víťazku Ceny Karla Čapka vám isto nemusím predstavovať, ale jej Desiatka vás určite prekvapí. Drsná akčná poviedka napísaná v ich forme chvíľami akoby vypadla z pera ďalšieho z autorov v tejto antológii. Na druhej strane, ak máte radi prepracovanosť postáv zo sveta vedmy Vimky, nemusíte sa báť – akcia nezakryla hĺbku ani v tomto príbehu pomsty skutočne na život a na smrť.
Miroslav Žamboch – Divoké zásnuby
Mirek Žamboch je hviezdou na poli fantasy románov, jeho Na ostřích čepelí, Seržant či Bez slitování si našli tisíce čitateľov. Divoké zásnuby sú síce oproti zvyšku jeho tvorby podstatne slabšie, ale ani tento pokus (sám ho tak označil) o romatickú poviedku nedopadol zle. Akcia, akcia, akcia… s mierne prekvapivým finále, tentoraz z pohľadu ženskej hrdinky.
Františka Vrbenská – Oheň v kostech, popel v očích
Táto poviedka je mojim favoritom. Františku Vrbenskú mám na jednej strane zafixovanú ako autorku fascinujúcich prednášok o mytológii a na strane druhej ako spoluautorku jednej z najlepších fantasy, aké som kedy čítal, autorku románu Stín modrého býka (s Leonardom Medkom, jeho poviedka je v antológii tiež). Nuž a Oheň v kostech… neostal nič dlžný ani jednej z mojich “fixácií”. Je to silný príbeh o pomste, kvôli ktorej sa musia spojiť dávni nepriatelia a o tom, že pojmy zlo a dobro sú veľmi, ale ozaj veľmi relatívne. Verím, že nad touto poviedkou by ostalo obočie pána Spocka nadvihnuté poriadne dlho…
Juraj Červenák – Černé srdce
Pána recenzenta, rozprávača a duchovného tatka Rogana, černokňažníka s vlkom, tiež nemusím predstavovať. A ani o jeho Černém srdci nie je veľmi čo hovoriť – je to Ďurova klasicka krvavina, postavená na silných slovanských základoch, tentoraz okorenených Mrázikom a ruskými bylinami. A rozhodne viem, čo by o tomto texte povedali Paldi a Mišo Spáda. Skúste hádať, začína to na “odj…”.
Miroslav Žamboch – Poslední templář
Ktovie prečo dostal Mirek priestor pre dve poviedky a ktovie prečo sú obe v rámci jeho tvorby skutočne netradičné. V Divokých zásnubách dostala priestor aspoň žambochovská akcia, no Poslední templář je vyslovene poviedka budovaná na atmosfére. A nemôžem povedať, že by bola postavená zle. Inkvizícia, mágia východu, otlčený pohár a jeden muž na správnom (alebo nesprávnom, podľa uhla pohľadu) mieste.
Lucie Lukačovičová, Lukáš Chalupníček – O těch, kteří se vracejí
Táto poviedka sa mi veľmi nepáčila. Mám rád Luckine príbehy, ale mám pocit, že veľmi dlho prešľapuje na jednom mieste. Že je na tom takpovediac ako ja. Že jej text vyzerá oveľa lepšie v hlave autora ako na papieri. Svet, ktorý vytvorila s Lukášom Chalupníčkom, je zaujímavý (aj keď podobných prelínačiek reality a fantázie existujú desiatky), no príbehu ešte niečo chýba. Minimálne napätie a život v postavách. Nebolo to zlé, ale zo šťavnatosti Červenákovho Iľju Muromca alebo zo skutočného hrdinstva Vrbenskej Myrydina Lukačevičovej Branwen neokúsila.
Richard Šusta – ALG Alg alg
ALG Alg Alg je jedinou čistou sci-fi v antológii. Spočiatku som váhal, či bolo správne zaradiť ju do knihy, ale napokon som si povedal, prečo nie. Poviedka pravdupovediac ani nie je fantastickou, ale je tak ľudsky smutná, že medzi okolité texty patrí. Je to trošku kyber a trošku pank, je tam štipka mystiky a jedna malá myška, ktorej sa patrí raz za čas priniesť na hrob ruže…
lady Candar – Lovkyně
S lady Candar som minulý rok na Parcone stál na jednom pódiu, Egon Čierny ju spolu so Šimonom pasoval na Lady fantasy – tento titul si vybojovala poviedkou Legenda. A dovolím si povedať, že táto autorka je skutočnou lady, príbeh Lovkyně síce sťaby Bladeovi z okuliarov vypadol, ale bol vyrozprávaný s ľahkosťou a pôvabom dámy. Navyše, svet upírskej genetiky bol príjemne a uveriteľne vykreslený, o chimérach a nosferatu lady Candar si veľmi rád prečítam aj v budúcnosti.
Leonard Medek – Smeťonoš
Leonard Medek, licousy a dýmka, Runeround a Stín modrého býka – Leonarda M. mám v pamäti uloženého v zásuvke “rozvážni muži s príjemne bizarnými nápadmi”. A ani Smeťonoš ma nesklamal. Nebyť (pre mňa) príliš nejasného konca-nekonca, hodnotil by som poviedku veľmi vysoko. Nacistický zločinec, tieň minulosti siahajúci až k akkadskej aramejčine, magický kruh a jeden veľmi zvláštny vzdušný vír, ktorý cieľavedomo zbiera isté druhy odpadkov…
Vladimír Šlechta – Legendární zbraň
Záver knihy u mňa vyznel akomak poslabšie. Pri predošlom Smeťonošovi ma trochu sklamal záver a tu ma zasa nepotešila celá poviedka. Nie je zlá, ale… Je to rozvinutie nápadu, ktorý Vladimír Šlechta použil kedysi v dávnoveku, v jednej z prvých Ikarií. Vtedy to bol skvelý fór, dodnes si pamätám ilustráciu k poviedke, ale… Do tejto antológie by mi viac pristal tradičný príbeh Pěnkavu Goweryho, Hala Harga a Oggerda Orlosupa. Takto som dostal milú a jemne vtipnú krátku poviedku, ktorá mi do antológie nesadla ani obsahom ani rozsahom. Na web áno, ale sem?
Ivana Kuglerová – Ze západu na východ
…je najklasickejšou z klasických postkatastrofických poviedok. Zničené mesto s veľkým M, klany bojujúce o sklady zbraní a potravín, žiadna nádej, žiadna budúcnosť. Ak poznáte tvorbu Ivany Kuglerovej (poviedky v zbierkach Drakobijci, Stezky krve, jedna conanovka a markstoneovka, zbierka depresívnych básní), tak si k tomu ešte pridajte skutočne zničenú ženu a jej cestu… ze západu na východ. Nič viac. Ivana ma príjemne vypísaný štýl, takže sa to dobre čítalo, ale na tému postkatastrofických ciest už boli napísané desiatky lepších textov. Ale to je len vec vkusu a množstva načítaných vecí – ak ste odchovaní na dnešnej vlne nabrúsenej ocele a ohnivých gulí, snajperská puška vám môže prísť vhod.
Čas psanců je každopádne antológiou, ktorá sa nemusí hanbiť. A jej editor môže pokojne chodiť pár dní s nosom nahor – samozrejme, pod podmienkou, že nám na vianočný trh pripraví ďalšiu dámu s rozkošne širokým záberom a príjemne krvavými perami.
Ze všeho nejvíce nás zajímají názory vás, čtenářů. Četli jste Čas psanců? Které povídky se vám líbily nejvíce? Nezapomeňte zapsat své zážitky do komentářů. Díky!
(Texty neprošly redakční úpravou Fantasy Planet!)
