Carrie – Stephen King

Uhrovitá, podsaditá, uzavřená vůči okolí, stydlivá a bázlivá, hluboce věřící, nevýrazná, konzervativní a nemódní, žába mezi labutěmi. Není divu, že si z Carrie Whiteové její vrstevníci v pekle zvaném střední škola vyrobili nefalšovanou obětní kozu, na jejíž účet mohou pozvedávat svoje nálady. Ranní pot dívek je sice lehký a svěží, jejich povýšenost a pocit nadřazenosti nad méně “úspěšným” jedincem však těžká a zatuchlá. Ani pobyt doma není pro Carrie oázou klidu a míru, posměch spolužáků totiž nahrazuje šikana ze strany matky, náboženské fanatičky nejhrubšího zrna.

Náznaky toho, že je Carrie skutečně neobyčejné děvče – navzdory veskrze obyčejnému zevnějšku – se objevovaly již v dívčině dětství. Kdo ale mohl tušit, jakým směrem se záhadné jevy kolem ní vyvrbí?

Vše začíná a končí krví. Ta je ústředním motivem ve skutečnosti čtvrtého románu (ač je často uváděn jako první – Carrie je však pouze prvním vydaným) Stephena Kinga. Ve sprše po tělocviku Carrie dostává – dost opožděně – svoji první periodu, a zatímco se bojí o svůj život, hlouček přihlížejících spolužaček zareaguje ryze davově. Již v 19. století popisoval chování davu francouzský filosof a sociolog Gustav le Bonn, mj. autor knihy Psychologie davu: “Jedinec v davu sestupuje na civilizačním žebříčku o několik stupňů níže. Počínající antipatie se u něj v davu mění okamžitě v odpor a nenávist.” V našem případě to znamená, že svou “slabost” dostává Carrie řádně sežrat a je “ukamenována” menstruačními potřebami.

Právě přerod v ženu, ono magické období, v kombinaci s veskrze traumatickým zážitkem v dívce naplno uvolní potenciál jejích telekinetických schopností a neodvratné se zase o krok přiblíží.

A tak jako většina amerických středoškolaček, i kniha se upíná k maturitnímu plesu, slavnostní události, v níž se některé životní etapy uzavírají a jiné otevírají. Neočekávaně se nabídka na ples dostane i Carrie, a to rovnou od prince Krasoně gymnázia na Barker Street. K tomuto skutku jej přemluvila přítelkyně, jediná z účastnic sprchové eskapády, kterou dokázaly dohnat výčitky svědomí ke snaze o vykoupení.

O to všechno jde však až ve druhé řadě, jak ostatně sám King naznačuje, když je pod jednou z citovaných fiktivních knih o telekinezi podepsán “McGuffin” – což je ve světě fikce prostředek, který posouvá charaktery a děj, přestože sám nemá valný význam. Vcelku prostý příběh, temná variace na Popelku, v níž se však hlavní hrdinka místo kmotřenky Víly napomáhající dobré věci setkává se sviňským přístupem dobrou věc rozcupávající, je “pouhou” zástěrkou. Pod ním je totiž hněv. Kingův hněv zacílený na společnost, na její prohnilost a nevšímavost.

King kritizuje hlasitě a efektivně. Mužský strach z “ženských věcí”, který vykrystalizuje ve společenské tabu, jímž je ženská tělesnost a sexualita prakticky popřena, a proto Carrie ve svých šestnácti letech neví, co je menstruace. Uhýbání zrakem před problémy jiných, kdy sousedi vědí o dysfunkční rodině Whiteových, ale přitom nenaleznou odvahu mladou dívku osvobodit. Zaslepenost dospělých, a dokonce i učitelů, před zřejmou šikanou. Carriin život je prototypem osudů dětí, kteří se v -nácti pokoušejí o sebevraždu.

Již ve svých začátcích King vykazuje známky vypravěčského mistrovství, které z něho má v budoucnu vytvořit žijící legendu anglosaské literatury. Na příběh nahlíží z několika úhlů pohledu – jak psychologicky dobře prokreslených postav, tak novinových výstřižků, pasáží knih o Carriiném případu a přepisů výpovědí svědků. Pravda, některé z nich jsou zřejmou “natahovací vatou”, které však autorovi s čistým srdcem odpustíte. Hraje si s formou, rytmem, dávkováním silných slov, přidává vtipy (postava učitele literatury se jmenuje po něm), popkulturní narážky a poetičnost. Přesto je v knize cítit jistá neučesanost, neředěnost a hrubost – nutno dodat, že jí svým způsobem svědčí.

Oblíbenost knihy potvrzuje hned trojice pokusů o vytvoření filmové adaptace, žádná z nich však nedosahuje kvalit předlohy – především proto, že chtějí z temného dramatu vyloudit ryzí hororovou žánrovku. A ještě více proto, že jejich tvůrci zkrátka nepochopili, v čem tkví síla Kingova románu – což symbolicky ztělesňuje nahrazení finální scény mezi Carrie a její matkou za efektnější, leč ani zdaleka ne tak efektivní (vypravěčsky, logicky, emocionálně) verzi.

Jen v češtině se Carrie dočkala již třetího vydání. Nutno dodat, že každé další si tento skvostný prozaický kousek zaslouží.