Potopená loď, začarovaná kamenná zahrada a tajemný dům na pláži, který skrývá nepředstavitelné tajemství. To jsou ingredience, ze kterých Carlos Ruiz Zafón připravil svůj lehce hororový román pro mládež Kníže z mlhy. Na malém prostoru předvádí neuvěřitelné věci, a potvrzuje tak mé podezření, že je jedničkou ve svém řemesle. Jednoduše skvělé, krátké, rychlé, úderné a děsivé.
 |
Rodina Carverových se kvůli probíhající druhé světové válce přestěhovala na kraj světa, do nenápadného městečka u mořského pobřeží. Ovšem v domě, ve kterém doufali, že naleznou vymodlený klid, odhalují naopak sourozenci Max, Alicia a Irina děsuplné tajemství, které desítky let trpělivě čekalo na svou příležitost.
Po obrovském úspěchu autorovy lehce fantaskní a hlavně literárně dokonalé série Pohřebiště zapomenutých knih (Stín větru, Andělská hra, Nebeský vězeň a plánovaný, ale prozatím nedokončený čtvrtý svazek) se mu dostalo kýžené pozornosti a čtenáři po celém světě se začali pídit po další tvorbě. A tak se do oběhu dostaly romány pro mládež, které psal v devadesátých letech. V nich dokazuje, že jeho literární talent není jen záležitost posledních několika let. Tenhle chlapík má v sobě něco, co vás prostě nenechá jen tak na pokoji. Možná je to tím, že přehlcený angloamerický trh občas potřebuje nějakou tu vzpruhu z jiných vod.
Své jméno si španělská spisovatelská hvězda začíná pomalu ale jistě vyrývat ve čtenářských srdcích i v Čechách (první vydání Stínu větru se objevilo v roce 2006 díky nakladatelství Dokořán), a tak jsme se kromě již zmiňované trojice knih, měli možnost před rokem seznámit i s raným románem Marina. Teď díky nakladatelství CooBoo vyšel debutový román, který v mnoha ohledech patří rozhodně k tomu nejlepšímu z dobrodružné literatury pro mládež, co je v současnosti k dostání.
Co je na příběhu nejsympatičtější, je jeho krátký rozsah. Necelých dvě stě stran autor využil bezezbytku, nikde nic nepřečnívá, nikde není pauza na oběd. Děj šlape od první po poslední stránku zběsile kupředu a nedává jinou možnost, než být přečten na jeden zátah. Navíc autor do příběhu dokáže zakomponovat naprosto bravurní sekvence, ze kterých by i Guillermo del Toro ryčel nadšením. Pohyblivé sochy v zahradě či promítání amatérských filmových záznamů jsou scény, ze kterých nejenom běhá mráz po zádech, ale přitom uchvátí svou jednoduchou nápaditostí.
Zafón má v sobě podobný cit jako Neil Gaiman, ale oproti němu ne všechny své nápady dokáže ukočírovat natolik, aby v příběhu seděly i ty nejmenší drobnosti – aby všechno mělo propracované pozadí, které člověka nenechává na pochybách, že autor pravděpodobně rozehrál daleko komplikovanější hru, než se na první pohled zdá. Ale možná právě proto je jeho tvorba srozumitelnější; čtenář si užívá dobrodružnou jízdu se vším všudy a nemusí se pozastavovat nad skrytými významy a odkazy, které v příběhu nejsou. A ve chvíli kdy dojdete k lehce depresivnímu závěru, pochopíte, že přestože autor vypráví příběh pro mládež, nebere si servítky a drsnou realitu života nijak nepřikrášluje, často spíše naopak.
Nejsilnější stránkou románu je ale jazyk. Stylistika, se kterou je příběh čtenáři představován, plyne lehce a bez zaškobrtnutí, zaujme kouzelnou poetikou i silnými emocemi. Ctí staré dobré řemeslo a nic nezanedbává, nezjednodušuje si práci novodobými postupy, cool vyjadřováním nebo experimentální stavbou, o dětinských malůvkách nemluvě.
Ale abych nepůsobil pouze jako placený fanoušek, Kníže z mlhy má i své mouchy. Škraloupem jsou především některé nedotažené nitky, které by si zastřihnutí zasloužily. Pak je to možná až příliš mnoho nápadů, které však díky nerozpracovanosti lehce ztrácejí na děsivosti. Trochu trpí i závěr, který šmahem příběh uzavře a ve čtenáři zůstane dojem lehké nenaplněnosti. Tam, kde se čeká v posledních chvílích zvrat, nepřijde nic, co by neúprosný běh osudu zastavilo. Snad je to tím, že příběh Knížete z mlhy ještě nekončí, nebo tím, že chtěl autor příběh uzavřít bez zbytečných kudrlinek, jak to většinou v realitě bývá.
Při čtení románu si (alespoň v mém případě) prostě nelze nevybavit dětské dojmy ze seriálů, jako byla Strašidelná škola (The Haunted School, Austrálie, 1986) nebo Pod horou (Under the Mountain, Nový Zéland, 1982). Než mě odsoudíte za vykopávkový vkus, chtěl bych jen zdůraznit, že nechci Zafónovu tvorbu k těmto seriálům připodobňovat. Jde mi o tu tajemnou až strašidelnou atmosféru, kterou na mě oba seriály ve své době působily. Dnes už bych to viděl jako dospělejší a méně bázlivější člověk asi jinak, ale to, jak mě v dětství tyto seriály dostávaly do kolen, ve mně zůstane už navždy.
A právě tyhle pocity mi Kníže z mlhy po letech opět připomněl. Všechno to okouzlení dobrodružným příběhem pro mládež, kdy přátelství funguje za každých podmínek a Zlo je třeba porazit, protože dospělí to za vás protentokrát neudělají. Zafón k tomu vůbec nepotřeboval, aby mi bylo deset, což je pro něj typické, jak sám přiznává už v předmluvě – když píše příběh pro mladistvé, nepočítá s tím, že jeho čtenáři se budou pohybovat pouze ve věkovém rozhraní -náct, ale i výše… a k tomu své vyprávění přizpůsobuje.
Proto můžete číst Knížete z mlhy ve dvanácti stejně jako v pětatřiceti a v obou případech ve vás zanechá podobné dojmy. Ty kladné.
Román je první dílem z volné trilogie uzavřených příběhů. Epizodní zápletka je uzavřena, ale Nepřítel poražen zdaleka nebyl, na což si podle všeho budeme muset počkat v dalších dílech El palacio de la medianoche a Las luces de septiembre. Kéž bychom na ně nečekali příliš dlouho.
AUTOR JE REDAKTOREM ČASOPISU PEVNOST
