Skřítci. Je snadné si představit pidižvíky žijící pod podlahou chalupy, kterým se v koutě nechává miska mléka a něco sladkého na zub. Ovšem kdo se s nimi setkal v dálavách asterionských a zažil Zlatý les, je navždy bude vnímat jako hrdé půlčíky s minulostí čínských císařů. Se vší tragédií, sny i nadějemi…
S hrdinskou fantasy se toho moc dělat nedá. Má své stereotypy, na něž jedni nadávají a druzí je vyžadují. Sem tam se obmění kulisy, zaexperimentuje s postavami, pohraje s barevným filtrem… Cílovému čtenáři stačí ke štěstí, když spisovatel svírá pevný brk, vede příběh z bodu A do bodu Z, nabídne sympatické hrdiny, aspoň symbolicky fungující prostředí, fotogenický svět a nad tím vším se vznáší těžko popsatelné fluidum fantastičnosti. Právě to je jedním ze dvou základních kouzel stojících za fenoménem Dragonlance a Forgotten Realms.
Tím druhým je prostředí určené pro populární hru na hrdiny. Možnost přečíst si něco víc než pouze příručky, vidět oblíbený svět i ze čtenářské perspektivy, „být u toho“, když se děly ty skutečně důležité věci, to všechno láká hráče jako můru světlo svíčky.
Můžeme sáhodlouze diskutovat o tom, proč šanci na samostatnou knižní sérii dostal z českých světů právě Asterion. Nejspíš za to může právě jeho klasičnost. Ve srovnání s realistickou, místy patřičně špinavou Tarií poskytuje se svou rozmanitostí prostředí – ať už geografickou, kulturní, sociální, historickou či náboženskou – lidskou (znovu)kolonizací Tary, pokusem o zrod demokracie v Albireu, epickým bojem mezi Kharem Démonem a arvedanskými bohy, magií, tvárností a draky popsatelné jako obrovské, divácky zajímavé jeviště. Ano, postavy hráčů také drží při zemi. Ale možnost rozmachu je tam přece jen podstatně větší.
Ve srovnání s angloamerickými světy tu sice je jistá jinakost, při bližším pohledu Asterion zůstává „malý a náš“. Jenže než se přižene smečka mindráků o malé zemičce ve středu Evropy, nezbývá než dodat, že právě to z Asterionu nedělá druhořadou variaci na Velkou Epiku. Jak tvůrci herního světa, tak autoři knižní řady dokázali česká specifika použít jako svoji výhodu. A Zbyněk Holub není výjimkou.
Přestože Čajový drak a kočičí démon vystupují jako první kniha trilogie, z povahy knihy by se dalo spíš mluvit o sérii. Autor vypráví sevřený příběh, z kterého se sice táhnou nitky na pokračování – ovšem hlavní zápletka působí jako uzavřená, a to navzdory kapesnímu formátu knihy.
Tam, kde by anglicky píšící autor potřeboval desítky stránek pro výstavbu zápletky, představení postav a rozepisování se o prostředí, si Holub vystačí s náznakem a určitou minimalističností. Na rozdíl od Jana Dobiáše v Modré luně čarodějů, rudém měsíci války však nepřestává plynule vyprávět. Žádné vykládání útržků na stůl se nekoná, příběh si hladce plyne od začátku do konce.
Ve středu pozornosti jsou skřítkové. Jejich slavná minulost, vcelku skromná současnost a budoucnost, která by mohla být stejně tak temná jako zářivá. Inspirace kulturami jihovýchodní Asie, převážně Čínou, nelze přehlédnout; svou roli v tom hrají nejen jména a názvy, ale i nepřehlédnutelná poetika. Na jedné straně komický prvek zastoupený odvážným kuchařem a krásnou čajovnicí, na druhé hrdá, nesmlouvavá správkyně provincie, moudrý a statečný vladař sousední země, slepý věštec i lidové povstání připomínající povodeň rozlévající se krajinou. To všechno – pečlivě vybroušené do posledního detailu – má své nezastupitelné místo.
Ostatní charaktery nedopadají o mnoho hůř. Nájemný vrah, dívka z ulice, kat… všichni působí věrohodně, mají důvody ke svému zapojení do děje, a když je dožene osud, stane se tak způsobem organickým a spíše podtrhující asijskost celkového ladění.
Že nesourodá skupinka hrdinů, stará proroctví a zachraňování země ve velkém stylu snad nikdy nevyjde z módy, ví čtenáři, autoři, i literární kritici přehrabující se ve skříni ve snaze si vzpomenout, kam se vlastně ztratil transparent s nápisem KÝČ. Čajový drak a kočičí démon se od toho lepšího ze západních herních světů liší především stručností a pohledem na příběh jako na koncentrát, který není třeba rozřeďovat množstvím (skutečných či předstíraných) odboček. Je toho hodně, co mohlo být řečeno a rozvinuto. Otázkou je, jestli právě v tom nevyřčeném nespočívá pravé kouzlo knihy. Skřítkům totiž příšeří Zlatého lesa – zejména to metaforické – sluší.
Pradávné proroctví se naplňuje. Ve Zlatém lese, domově Malého lidu, se schyluje ke střetu s obávaným nepřítelem. V sázce je budoucnost celého národa. * Co spojuje žebračku s obávanou skřítčí vládkyní, kuchaře a čajovnici, kata a nájemného vraha? Osudy neobvyklých hrdinů se proplétají v příběhu přátelství, odvahy, oddanosti a tajemné čajové magie. Ponořte se do světa skřítků a poslyšte píseň Zpívajícího meče… (anotace)
- Zpívající meč: Čajový drak a kočičí démon
- Autor: Zbyněk Holub
- Forma: oaperback
- Počet stran: 240
- Cena: 229 Kč
- Vydali: Mytago, 2011
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
“Můžeme sáhodlouze diskutovat o tom, proč šanci na samostatnou knižní sérii dostal z českých světů právě Asterion.”
Diskuse netřeba, je to prostě proto, že autoři Asterionu začali ty knihy psát, na rozdíl od autorů jiných světů. To se ale už pomalu mění, viz např. společný projekt několika světů Hry s příběhem http://hryspribehem.webnode.cz/
Knižní podobu začínají pomalu dostávat i veteráni z Vukogvazdu, i když tam jde o něco jiného a asi nehrozí vznik čistě “románové” série.