Ta planeta ani nemá jméno. Je to prostě číslo. Žijete si zde svůj prostý život. Sám ve svém dómu. Kontakty s dalšími lidmi, nebo snad s místními domorodci, jsou minimální. Ani je neznáte, sousedy i domorodce. Ne doopravdy. Váš svět, to jste vy sám a nahrávky pěvecké hvězdy Lindy Foxové. A pak se vám do vysílání nabourá místní bůžek Jáh, o nejbližší sousedce se dozvíte, že umírá, a před vámi je cesta, kterou musíte vykonat, a poznání, které musíte přijmout.
„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh.“
Jan 1, 1-3
Dickova tzv. Božská trilogie se skládá z románů Valis (vyšla i původní verze Rádio svobodný Albemuth), Božská invaze a Převtělení Timothy Archera (někdy však The Owl in Daylight) a pojednává o víře, vztahu lidí k Bohu i naopak. Činí tak formou sice náročnou (citáty, parafráze a odkazy na teologickou i klasickou literaturu), ale rozhodně zajímavou a poutavou. Romány jsou přitom propojené tématy a myšlenkami, nikoliv dějem, proto není problém číst je odděleně a najít si tak vlastní cestu k jejich seřazení, následnému uchopení a interpretaci.
Božská invaze vychází z předpokladu, že v prvním století po Kristu, v důsledku pádu Masady, došlo k vyhnání Boha ze Země a kontrolu nad světem převzal Beliál, samo Zlo. Po více jak dvou tisíciletích se Bůh vrací, aby vybojoval finální bitvu.
Není to samozřejmě tak jednoduché. Z celé knihy je cítit, že Dick měl nejen vyvinutý smysl pro dekonstrukci reality a jistot, ale také pro humor. Někdy krutý, jindy absurdní, ale rozhodně dílu prospěšný. Příchod Boha na Zemi tak nedoprovází velká znamení ani fanfáry, ale snaha obelstít imigrační úřady (a Bůh se stává dosud nenarozeným synem kolonistů, které sám svedl dohromady).
Ona bitva pak rozhodně nebude obsahovat plamenné meče a rozevírající se jámy pekelné. V lidském těle zrozený Bůh si totiž napřed musí vzpomenout, kým je. Poznat svého nepřítele, ale hlavně své blízké. Odhalit pravdu a probudit Spáče. Sebe i druhé.
Dick nám neservíruje jednoduchou žánrovou knihu s jasným, lineárním dějem, který by byl kořeněn akcí nebo odlehčenými dialogy. Naopak, plně využívá faktu, že v centru příběhu stojí Bůh, který je schopen změnit realitu. Lidské postavy jsou pouhé figurky ve hře mezi silami Dobra (nebo lépe řečeno Bytí) a Zla (Nebytí). Svět kolem nich se může změnit během okamžiku, aniž by si toho všimli, a slouží pouze tomu, aby si Bůh uvědomil své možnosti, svou moc, ale i svůj vztah k lidem a světu vůbec.
Jestliže je ústřední postavou románu Bůh a jeho postupné uvědomování si sebe sama, je jasné, že právě to, nikoliv spása lidstva (i když i ta je jedním z motivů), je tématem knihy. Invaze Boha je invazí poznání a cílem jeho boje je skutečnost – nikoliv náhražka, kterou žil Herb Asher nebo Rybys Rommeyová, dvojice kolonistů předurčených stát se rodiči Boha. Skutečnost, kterou nelze zapomenout a která přináší, navzdory případné bolesti, skutečné potěšení.
Důležitým motivem se tak stává schopnost postav „probudit“ se, nahlédnout za oponu vnímaného a vzpomenout si na svůj starý svět, na své staré „já“. O to jde především. O rozlišení vnímané reality a skutečnosti. Ona skutečnost přitom nemusí znamenat svět bez bolesti a smrti. Bude však světem, jehož obyvatelé nebudou prázdnými nádobami, které přežívají ze dne na den. Božská invaze tak může být vnímána i jako příběh o opuštění Žaláře, do něhož jsme se sami, ze strachu z vlastní lidskosti a zranitelnosti, uvrhli.
Kniha o síle skutečnosti a lidských útěcích ke zdánlivě lepším realitám, odehrávající se převážně v představách a myšlenkách hlavních postav, by se lehce mohla stát zmatenou, překombinovanou a nudící složitými úvahami či termíny. Dickovo mistrovství spočívá v tom, že se všem těmto nebezpečím bez problémů vyhne, aniž by se musel uchylovat k laciným trikům. Stačí mu k tomu přitom relativně málo.
Předně již zmíněný humor, který je zřejmý ve scénách s dvojicí nejmocnějších mužů „sféry zla“, ale i skrytý a ironický – již zmíněná realizace „invaze“, podoba Beliála, odkaz na biblická božská zjevení, Rybysino ohodnocení „seriálu“ s Eliasem Tatem a vystupování tohoto novodobého Eliáše. Dále naprostou kontrolou nad jednotlivými realitami, které v textu předkládá. Pozornému čtenáři tak ani na okamžik nehrozí, že by se v textu ztrácel, ale naopak může přistoupit na hru jejich střídání a prolínání.
V neposlední řadě je pak třeba připomenout, že náboženství a metafyzika, která hraje v knize velkou roli, byla pro Dicka víc než jen intelektuálním cvičením a na výsledném textu je to znát. I když toho tedy o kabale, židovství, křesťanství atd. mnoho nevíte, rozhodně o nich budete číst s nadšením (stejně jako vám v čtenářském zážitku u např. Škvoreckého nebude vadit neznalost jazzu). Samozřejmě, čím víc víte, tím pro vás bude kniha zajímavější, ale fungovat bude i bez toho.
Božská invaze je rozhodně zajímavým a přemýšlivým románem, přes své téma i velice čtivým (navíc nijak přehnaného rozsahu), který navíc svádí i k úvahám, jakého je vlastně žánru.
Kolonizované planety, mezihvězdné lety, robotičtí zdravotníci, superpočítač (vtipně nazvaný Megakebule) a některé drobnosti světa naší budoucnosti by ukazovaly na sci-fi. Na druhou stanu se zde vyskytuje Bůh (Jáh, Jahve), jehož existence, zdůvodněna nikoliv vědecky, ale teologicky, je přijímána bez výhrad, Beliál, ale i řada dalších postav, které bychom na realitu ani na sci-fi při nejlepší vůli nenapasovali. Božská invaze není ani klasickým sci-fi, ani fantaskním románem. Je moderním náboženským pojednáním. Pojednáním vtipným i myšlenkově bohatým. Díky své žánrové neuchopitelnosti může být pro někoho knihou obtížně stravitelnou, či dokonce nudnou, ale pro ty, kdo hledají něco neotřelého a inspirujícího, je rozhodně velmi dobrou volbou.
VERDIKT:
Román o Bohu, jeho vztahu k nám a našem vztahu k Němu, stejně jako o hodnotě skutečného světa. Román, který se dá s klidnou myslí doporučit, ale pro jehož uchopení už jednoduchý návod neexistuje. Snad jen prostá výzva, objevivší se i v něm samém: tolle, lege – vezmi, čti. Stojí to za pokus.
