Greg Bear začíná svůj román ve velkém stylu – zmizením jednoho z Jupiterových měsíců – a od začátku slibuje čtenáři ještě bombastičtější závěr. Škoda, že stejně velkolepé nejsou také ty čtyři stovky stránek, které od sebe obě události oddělují.
Už je to tak: Jupiter je o jeden měsíc chudší, pro lidi na staré dobré Zemi to však nepředstavuje nic jiného, než zajímavost, které není třeba věnovat mimo vědecké kruhy přílišnou pozornost. Událost se však stane mnohem aktuálnější ve chvíli, kdy je v Austrálii objeven nový skalní útvar. Jaké je překvapení odborníků i široké veřejnosti, když ze “skály” vystoupí skupina strojů, aby od svých tvůrců tlumočila lidstvu poselství míru a přátelství. Další nová hora je objevena Američany v proslulém Údolí smrti a i ona vydá nějaké informace. Narozdíl od australského poselství je to americké konkrétnější. A mnohem děsivější… Země bude zničena a lidé s tím nic nenadělají. Po zveřejnění zprávy padne na lidi panika, záhy vystřídaná rezignací. Konec světa a zánik všeho živého se zdá být neodvratný. Poslední jiskřičku naděje však dokáže vzkřísit nabídka pomoci, která přijde od někoho, od koho byste ji skutečně nečekali.
Po přečtení prvních stran Boží výhně mě přepadl neodbytný pocit, že čtu předlohu dalšího amerického katastrofického velkofilmu. Podobností s takovým Dnem nezávislosti tady vážně naleznete celou řadu: přílet mimozemšťanů, hrozících zničit bezbranné lidstvo, zdánlivě zbytečná snaha osob kolem prezidenta o zorganizování odporu, představa neodvratně se blížící katastrofy… Ale především je to vedoucí úloha USA ve všem, co se jen na Zemi šustne. Jsou to Američané, kdo první odhalí nebezpečí hrozící od mimozemských strojů. Veškeré pokusy o odvrácení zdánlivě nevyhnutelného pocházejí právě ze Spojených států. A i když už američtí představitelé nedělají nic, je jejich nečinnost to tak nějak efektivnější než u zbytku světa. O odvaze a obětavosti amerických občanů nemluvě. Zkrátka hollywoodský trhák jako vyšitý.
To však není problém. Greg Bear píše, jak umí, a jeho čtenáři si na tento rys jeho knih mohli zvyknout už dávno. Hlavní nedostatek Boží výhně je někde jinde. Po slušně rozjeté úvodní fázi, kdy hlavní postavy (v této knize nenajdete žádného konkrétního hrdinu) odhalují skutečný důvod mimozemské návštěvy, se totiž děj tak nějak zadrhne. V další polovině knihy pak čtenáře čeká víceméně pouze popis toho, jak lidstvo ve vzájemné shodě odevzdaně čeká na svůj zánik. Ojedinělé pokusy o protiútok vzbuzují od začátku svou naivitou nanejvýš čtenářův soucit. Ten jediný skutečně významný pak nestačí udělat z Boží výhně čtivou knihu.
Dalším slabým místem románu jsou postavy. Tentokrát nemám na mysli charakteristiku jednotlivých osob ani poněkud naivní autorovy představy o chování lidí jako takových (o „Bearově psychologii davu“ toho již bylo napsáno dost a dost), ale samotný výběr osob, které nás provází dějem. Spousta prostoru je totiž věnována lidem, kteří v hlavním příběhu nehrají prakticky žádnou roli, dalším je věnována pozornost i poté, co se od centra dění nadobro vzdálí. Asi nejmarkantněji se tento rys projevuje u Edwarda Shawa, jehož příspěvek k ději prakticky končí objevením vesmírné lodi. Přesto mu autor velkomyslně poskytl bezmála sto stran textu, které Edwardovi stačí právě tak k tomu, aby strávil měsíc v armádní karanténě, nedostal do postele svou atraktivní spoluvězeňkyni a nakonec se vydal zemřít do Yosemitského parku.
Už je to tak. Stačilo by odebrat několik postav, zkrátit děj o polovinu a z Boží výhně by mohla být výborná novela. Na rozsáhlý román tentokrát autorovi nápady nevystačily.
V rámci objektivity musím ovšem knize přiznat i řadu kladů: příznivce sci-fi určitě potěší originální způsob, jímž mimozemské stroje útočí (nenapadají lidstvo, ale samu planetu), příznivec realističnosti si pak může mnout ruce nad tím, že žádná z postav nemá jisté, že se konce knihy – ať už bude jakýkoli – dožije. (Což ovšem do značné míry opět souvisí s tím, že hrdinové často nejsou ani tak nahraditelní, jako spíše vysloveně zbyteční.) Jak je u Grega Beara zvykem, nebojí se pouštět do komplikovaných vědeckých teorií a zároveň tím čtenáře přespříliš nenudit.
Boží výheň rozhodně nepatří k Bearovým nejlepším románům. Kniha sice za přečtení stojí (autor skvělého Eonu své kvality nezapře), bohužel to ale neplatí o všech jejích částech. Pokud tedy při čtení narazíte na jméno postavy, která vám příliš nepřirostla k srdci, klidně její kapitolu přeskočte. O nic zásadního stejně nepřijdete.
(PS: Názor, že si Boží výheň říká o filmové zpracování, se mnou zřejmě sdílejí i hollywoodští producenti, protože v současnosti probíhají přípravy na natáčení sci-fi trilogie založené právě na motivu Bearova románu a jeho pokračování.)
Dobrá knížka! Hodnocení je vždycky sporné, recenzenti by měli vždycky dodávat, pro koho je určeno. Takže pro mladší čtenáře, kteří raději mnohadílné fantasy a akční sci-fi určitě ne, to je těch 6/10 až moc, ale pro ty, kdo si chtějí při čtení kromě skvělé zábavy i popřemýšlet – určitě minimálně 8/10. Je třeba mít na paměti, že to je typický Bear – tzn. trochu pomalejší čtení, autor se občas pouští do příliš podrobných popisů a zahlcuje čtenáře zbytečnými informacemi, ale zase to dělá profesionálně, takže to moc nevadí. Navíc Boží výheň obsahuje jen minimum hardcore vědy (narozdíl třeba od Darwinových dětí), takže je to výborná volba pro lidi, kteří si chtějí vyzkoušet něco “náročnějšího” a bojí se přílišné nudy – nebojte se. Je to opravdu chytrá a dobře napsaná variace na téma emzácké invaze na Zemi.
Právě jsem tu knihu dočetla a musím říct, že z Bearových knih se mi po Darwinově rádiu líbila nejvíce. Dovolím si nesouhlasit s autorem kritiky, co se týče postavení USA. Bear je Američan a já jsem jenom ráda, že nevyvíjí nějakou obskurní snahu zasadit své hrdiny do jemu neznámých reálií jiných států. Píše o prostředí, které zná nejlépe a dobře tak. Nemám vůbec pocit, že by Ameriku/Američany nějak urputně heroizoval či jim připisoval závratné prvenství. Podobné situace, které popisoval v USA, se v knize odehrávaly na více místech, ovšem, naštěstí – pro soudržnost a srozumitelnost děje, autor nepopisuje, jak se s daným stavem vyrovnávají jiné vlády (až na některé nepřehlédnutelné, okrajově zmíněné důsledky). Postava amerického prezidenta výtečně ilustruje fakt, že se Spojené státy do boje za “záchranu lidstva” v této knize skutečně nehrnuly. Co se týká odvahy a obětavosti, dovedu si živě představit, že k podobným událostem docházelo ve všech zemích (síť, zmínky o ostatních světových metropolích), nicméně Bear se rozumně soustředil jen na jednu oblast a na postavy, které nás příběhem provázely. Každému ale, co jeho jest. Já jsem zase neplesala nad Eonem a nad Věčností jsme již téměř trpěla. Možná mám prostě raději příběhy, na něž se mohu cítit nějakým způsobem napojena a toho se mi v Boží výhni dostalo dosti 😉 Je to v podstatě smutná, ale i inspirativní kniha, která člověka donutí k zamyšlení nad tím, co má rád a co má smysl. A dovedu si rovněž představit, že pokračování této knihy, Anvil of Stars, mě už osloví podstatně méně a to právě proto, že se jeho děj má odehrávat již za dramaticky odlišných okolností ve vzdáleném vesmíru. Ale i tak, pokud u nás vyjde, si je ráda koupím a přečtu.