Když se na našem knižním trhu začaly objevovat knihy od Toma Holta označované jako humoristická fantasy, rozhodl jsem se jednu koupit. Neb jsem živočich v zásadě vodní, sáhl jsem po titulu „Bludný Holanďan“.
Kapitán Vanderdecker svého času (v polovině 16. století) nedopatřením vypil (z nedostatku lepšího pití) elixír nesmrtelnosti a navíc ho část rozlil do piva pro posádku. Vedlejší účinky pak způsobily ono pověstné „prokletí“ – strašlivý smrad, měnící posádku na pohyblivou ekologickou katastrofu. Díky sedmiletému intervalu, v němž smrad na pár týdnů vyprchává, se mohou prokletí námořníci občas podívat na pevninu. Těsně před zmíněným neštěstím uzavřel kapitán Vanderdecker životní pojistku, jejíž úroky po téměř pěti stech letech nabyly neuvěřitelné výše. Vyplacení pojistky by znamenalo finanční krach euroamerické civilizace.
Koncem 20. století vstupuje do děje Jane Dolandová, účetní firmy spravující (před zaměstnanci přísně tajenou) Vanderdeckerovu pojistku, televizní štáb vedený Danem Benettem a na scéně se objevuje i alchymista, který kdysi vytvořil elixír a pak ho dostal jistou dávku spolu s Vanderdeckerovou posádkou.
Jane při účetní kontrole v bance v Bridportu odhalí utajovanou pojistku a tajemství s pojistkou svázané. Je tudíž kontaktována šéfy firmy a po zjištění, že prakticky nemá čich dostává úkol – má najít Vanderdeckera a přemluvit ho, aby zrušil svou pojistku. Kapitán se svou posádkou mezitím pátrá (smrad nesmrad) po alchymistovi Montalbanovi, který je v současnosti věhlasným vědcem a teoreticky by je mohl zbavit smradu. Události uspíší bouře, která poškodí Vanderdeckerovu loď a donutí ho k předčasnému připlutí do doku v Bridportu. Relativně poklidný děj tomto okamžiku dostává podstatně rychlejší tempo, aby ve finále vyústil v do jisté míry překvapivého konce.
Příběh založený na staré legendě je satirou ušitou na míru současným britským poměrům. Autor si bere na paškál sdělovací prostředky, ekologické aktivisty, finanční svět i (více či méně šílené) vědce a jejich výzkum (o jaderné energetice nemluvě).
Většina děje se odehrává v současnosti a v našem světě, žánrové zařazení do fantasy lze tudíž do značné míry považovat za zavádějící. Pokud bychom považovali alchymii za vědu (což v 16. století bylo možné), stali by se Vanderdecker a jeho posádka obětí vědeckého experimentu a měli bychom tu tudíž humoristickou sci-fi. Narazil jsem i na srovnání se Zeměplochou, ale ta spadá do poněkud jiné kategorie (společenská satira záměrně využívající atributů fantasy). Pokud by někdo chtěl český příběh založený na stejné legendě, nechť si sežene letitou sbírku povídek Kamila Šimona „Bludný Holanďan“ a přečte si titulní povídku.
Překlad Jany Novákové jeví snahy přizpůsobit vyprávění našim poměrům, ale děj a jeho reálie v tomto konkrétním případě (na rozdíl od Kantůrkových přizpůsobení Zeměplochy) podobné čarování neumožňují. Celkové vyznění překladu působí kantůrkovským dojmem, ale Kantůrek je Kantůrek.
Mám však výhradu k jednomu konkrétnímu bodu (str. 180) – názvy (nejen bojové) techniky se do češtiny většinou nepřekládají (nanejvýš se přizpůsobují českému skloňování). Přidělování názvů letecké technice má původ: a) u výrobců (marketingová záležitost); b) u zpravodajských a spojovacích odborů ozbrojených sil – zde jde o přidělená kódová označení pro snadnou identifikaci a zjednodušení komunikace (zejména v případě, kdy není známo skutečné typové označení strojů protivníka). V radioprovozu či v bojové situaci by typové označení složené ze snadno zaměnitelných písmen a čísel působilo značné problémy, proto jsou používány jednoduché a snadno zapamatovatelné názvy pro určitý konkrétní druh techniky (pro rejpaly – byl jsem na vojně u pípalů /SUD 1-1/, takže o potížích spojení vím své). V daném případě mělo asi přeložení názvů vrtulníků za daných okolností působit humorně, modelářům a leteckým fandům to asi bude připadat trapně.
Redakční práce je odvedena v obvyklém standardu, v celé knize jsem ale nenalezl žádnou zmínku o autorovi či původu nepříliš lákavého obrázku na obálce.
Celkově lze Bludného Holanďana hodnotit jako dobrou knihu, která se v knihovně neztratí, i když její humor je na naše poměry poněkud nezvyklý.
