Blaze – Bachman Richard

Když Stephen King prohrabával před třemi lety zásuvky ve stole svého literárního alter-ega Richarda Bachmana, vytáhl z nich více než třicet let starou novelu Blaze. Svoji „temnou půli“ sice nechal King už dávno zesnout na „rakovinu pseudonymu“, příběh životního outsidera a prosťáčka božího ho však nenechával v klidu.
Na knize je přitom znát, že při konečné úpravě měl hlavní slovo současný King, a ne tehdejší Bachman. Ač nabitý dějem a v podstatě prost fantastických motivů, má text blíž ke Kingovým atmosférickým povídkám typu Úžina nebo Poslední příčka žebříku než k akčnímu nářezu Running Man a podobným dílům, která spisovatel vydával pod pseudonymem.

Clay Blaisdell není právě dítě štěstěny. O intelekt ho kopanci a údery do hlavy připravil vlastní otec a dětský domov, do kterého se dostal, fungoval víceméně jako pracovní lágr prorostlý šikanou a ponižováním. Muž přezdívaný Blaze toho přitom od života nechce tolik. Chce vlastně jen jediné: mít někoho, koho může mít rád a kdo bude mít rád jeho. A právě tahle touha stojí za všemi jeho problémy, zmlácením ředitele dětského domova počínaje, únosem nemluvněte a několikanásobnou vraždou konče.

Stephen King umí čtenáře dostat přesně tam, kde je chce mít. A tak i tady po několika stránkách s překvapením zjistíme, že s přerostlým blbounem (jak sám sebe hlavní hrdina občas tituluje) soucítíme. Ba co víc, že mu dokonce držíme palce, i když se jeho činy postupně dostávají daleko za hranice zákona i obecné morálky. Jen málo zločinů odsuzují lidé více než únos malého dítěte. V tomhle příběhu však titulní postavě, lupiči a vrahovi s tak měkkým srdcem, že nedokáže dělat ani vyhazovače v nočním podniku, rozumíme. Její motivy se postupně mění od snahy „skoulet to“ tak, jak chtěl jeho mrtvý kumpán, až po touhu svázat se s dítětem na celý svůj další život.

Kniha je psána sice ve třetí osobě, až na výjimky nám však ukazuje svět očima hlavního hrdiny. A to jak v rovině současnosti, tak v přiměřeně dlouhých retrospektivách. Vyprávění tak neztrácí spád (to se ostatně Kingovi na necelých dvou set stránkách snad ani nemůže stát), a přitom postupně přichází na scénu těch několik málo lidí, kteří v životě hlavního hrdinovi něco znamenali, kteří v něm viděli člověka nebo se kterými se mu povedlo navázat víceméně přátelské vztahy.
Není jich moc a všichni záhy umírají. Počínaje jediným dětským kamarádem ze sirotčince přes starého farmáře, který chtěl pubertálního chlapce přijmout pod svou střechu, až po třetiřadého podvodníčka a zloděje George. A právě on (respektive vzpomínka na něj) plní v příběhu klíčovou úlohu.
Pokud totiž chceme za každou cenu nalézt v každé Kingově knize fantastický motiv, v novele Blaze se můžeme opřít jen a pouze o Georgeovy „dialogy“ s hlavním hrdinou. George, který těsně před počátkem příběhu popisovaném v knize skončil smrtí stejně zbytečnou, jako byl zbytečný celý jeho život, s Blazem dál mluví, radí mu a pomáhá. Nejen v přípravě „velké rány“, kterou před časem pro ně oba naplánoval, tedy únosu dítěte z milionářské rodiny, ale i v tom, kdy si na sebe vzít čisté prádlo. Protože „takhle my to spolu koulíme“, jak kdysi říkal George a jak po něm rád opakuje Blaze.

Stephen King je mistr vypravěč. Svědčí o tom napětí, které v novele stránku od stránky pomalu, zato vytrvale stoupá. Příběh nespěchá, postupně a prostřednictvím živě popsaného znaku či strhujících dialogů nám přibližuje jednající postavy i prostředí, ve kterém se pohybují. I figurky, jež se mihnou v jedné nebo dvou scénách, nám autor zdůvěrní charakteristickým znakem, drobností, která jim vdechne život.
Spisovatel nám také od samého začátku dává najevo, že příběh nemůže pro hlavního hrdinu skončit jinak než tragicky. A přesto se alespoň místy neubráníme naději, že se mýlíme a že Blaze zase uvidí na obloze své letící ptáky. Samotný závěr je potom ve znamení štvanice v zimní bouři, potu, který zmáčí vlasy na čele, ledového vichru, jenž je přimrazí k obličeji, a smyčky zadrhnuté kolem posledního úkrytu.

Pokud tohle mělo být rozloučení s Richardem Bachmanem, povedlo se Kingovi nadprůměrně. Skoro se chce poprosit: nenašlo by se v zásuvkách psacího stolu ještě něco podobného?