Ať vejde ten pravý – Lindqvist John A.

Oskarovi je dvanáct. Místo kartiček hokejistů sbírá novinové články o mordech a rád si představuje, jak by to všem nandal – jenže to nikdy neudělá. Nikdy se těm panchartům, co ho šikanujou a dělají mu ze života peklo na zemi, nepostaví. Štěstí, že se poslední dobou daří aspoň s těmi články: nedaleko našli v lese mrtvolu, mladíka pověšeného za nohy na strom a nádherně vykrveného, že nezbyla ani kapka. Noviny se po vraždě můžou utlouct, stejně jako policajti, protože proč by někdo zabíjel kluka takovým způsobem? Snad jedině rituální vražda, ne? Otazníky se množí jako mrzké kočky v zavřeném bytě.

Tehdy se do sousedního bytu přistěhuje postarší podivín s malou „dcerkou“. Eli. Eli se skamarádí s Oskarem. Pomáhá mu a je to jediný člověk, kterému Oskar může věřit. Člověk? Eli necítí zimu, vychází jen po západu slunce a když ji chcete pozvat na návštěvu, musíte ji pozvat výslovně.

A další vraždy. Další záhady. Další lidé, kteří se do toho zapletou; pro většinu z nich už není cesty ven.

Držíme v rukou příběh ve své podstatě velmi jednoduchý. V podstatě. Fakta jsou jasná: Eli je upírka. Aby Eli přežila, potřebuje pít krev: živou, na humánní krevní konzervy zapomeňte. Otázkou tedy není kdo. Otázkou je jak. Jak její příchod otřese životy místních? Čím vším musejí projít, než bude po všem? Ať vejde ten pravý totiž není kniha o upírech. Oni tam vystupují, ano, ale není o nich. Je to kniha o lidech, ztracených, opuštěných, milovaných, milujících, bojujících i odevzdaných, o těch, kteří přišli o všechnu naději, stejně jako o těch, ve kterých silně žhne. Na téměř čtyř stech padesáti stranách se odehraje značně lyrizovaná forma dramatu, který by sám o sobě zabral sotva čtvrtinu. Děj plyne jako zamrzající řeka – pomalu, nelítostně. Nelítostně v sobě uvězní všechny, kdo se odváží vstoupit.

Lindqvist je natolik zručný vypravěč, až se skoro až nechce věřit, že Ať vejde ten pravý je jeho prvotina. Má neuvěřitelnou schopnost vtáhnout čtenáře do hlavy postavy, z jejíhož pohledu zrovna vypráví, a to je, vzhledem k tomu, že poměrně rychle střídá náhledy asi deseti postav, úctyhodný výkon. Každý z nich je navíc lehce odlišen i jazykově (Lindqvist nepoužívá jednu slohovou šablonu na všechny – malý kluk uvažuje jinak než učitel švédštiny nebo prodavačka ze samoobsluhy a na stylu vyprávění z jejich pohledu je to poznat; přesto se liší jen v drobnostech a nenarušuje to kontinuitu knihy.), díky čemuž jsou ještě plastičtější a živější. Vždycky jste tam, vždycky cítíte s postavou, ať se jedná o školního tyrana, jeho oběť nebo usvědčeného pedofila. Právě u toho posledního to vnímáme asi nejsilněji – s takovou postavou bychom sympatizovat neměli. Jenže jakmile nahlédneme do jeho myšlenek, najednou to není stvůra, je to člověk, který jen… miluje. Jinak. Sám nechce, ale nemůže si pomoct – ono ho to sice neomlouvá, ale stejně ho nedokážeme považovat za zrůdu. Podobně nejednoznačné jsou i všichni ostatní – ostatně, jako skuteční lidé. Čtenáři je tím vlastně znemožněno stavět se na něčí stranu – protože místo toho, aby byly postavy spíše kladné nebo spíše záporné, mají ty zdejší pouze určité vlastnosti, a nezbývá než sledovat a nechávat se unášet s proudem.

Ať vejde ten pravý je nesmírně silný příběh, ať už s upíry nebo bez nich. Upír je tu chápán jako prostředek, nikoliv jako objekt. To nejdůležitější se odehraje v úplně jiných rovinách. Nejdůležitější je láska tak čistá, jak ji mohou prožívat jen dvanáctileté děti – o tom je celá zdejší romantika. Je to příběh mrazivý a bezútěšný, ve kterém stockholmskou zimu poznáte doslova na vlastní kůži, ale zároveň překypující citem. A hlavně plný naděje – ta tu neumírá, právě naopak. Navzdory vší té depresivitě se po přečtení budete cítit dobře.

• Autor: John A. Lindqvist
• Překlad: Jana Holá
• Formát: hardback
• Počet stran: 448
• Cena: 378 Kč
• Nakladatel: Argo, 2010

Petra Babuláková (redaktor)

petra.babulako­va@fantasypla­net.cz