Arsian – Sága Sirionů 1 – Borkovec David

Arsian je svět, ve kterém již několik století vládne klid a mír. Spravedlnost a pořádek zde udržují král Darion a královna Adriela, kteří pocházejí z tajemného rodu nesmrtelných Sirionů. Díky své magické síle a takřka božské moci ochraňují Arsian před veškerým zlem, které by snad mohlo jejich království ohrozit.
Pocit bezpečí však zřejmě trval moc dlouho. Temné síly Chaosu (ty si nikdy nedají pokoj) zformovaly v severní části Arsianu obrovskou armádu démonů, která má za úkol zmasakrovat a zahubit vše, co Darion a Adriela tolik století budovali. Kdyby šlo jen o normální démony, nebyla by situace pro oba Siriony zas tolik složitá. Ovšem nepochopitelné zmizení hlavní bohyně Arsianu Daboin a pocit, že ve hře nejde „jen“ o jejich tolik milovaný svět, situaci daleko více komplikují. Nikdo si totiž nemůže být jistý, kam až síly Chaosu ve své zlovolnosti zajdou…

Nemá smysl zápletku knihy více nastiňovat. Už jen z toho kratičkého úvodu je jasné, o co jde. Síly Zla se opět jednou rozhodly, že pohltí Dobro, a síly Dobra si to opět nehodlají nechat líbit. Samozřejmě že ofenzíva Dobra spočívá v osvědčených fíglech: uspořádání malé heroické výpravy, aktivní účast v mnoha náročných bitvách s démony a složité plánování defenzívy. Plány Zla jsou vcelku jasné – zabít všechno, co se hejbe, na padlé nehledět, v záloze je bojovníků dost. Jednoduché a prosté, v tom je kouzlo dobrodružných příběhů. David Borkovec se tohoto kouzla ve své knize pokusil využít (stejně jako mnoho autorů před ním). Bohužel, pro něj i pro čtenáře, s nevalným úspěchem.

Upřímně, z celého románu mě bavilo tak akorát nějakých prvních padesát stran. Pak se text začal rozpíjet jak inkoustová kapka. Na to, abyste z jednoduché zápletky udělali příběh s velký “P”, musíte být totiž vážně mistr – nejde o to, umět „jen“ psát. Nestačí příběh roztáhnout do maximálních rozměrů, ale především ho smysluplným způsobem ukočírovat. Kdyby kniha měla o dvě stě, tři sta stran méně, mohla být vážně dobrá. David Borkovec totiž nedostatkem nápadů a fantazie netrpí – přeci jenom dal dohromady vlastní svět se vším všudy, a to se počítá. Kdyby ovšem neustále neopakoval to, co už jednou řekl a neplýtval slovy, která jsou v drtivé většině zbytečná, jeho román mohl být velmi příjemný. Příklad – když se postava Y rozhodne vyjít na hradby a rozhlédnout se, musí se čtenář prokousat dvoustránkovým popisem, jaká byla cesta na hradby. Dobrá, přiznávám, že zrovna v tomhle příkladě jsem si trochu zapřeháněl – ale ne o moc. Podobných zbytečností je totiž v textu vážně mnoho a dosti ruší. Tím se dobrodružný příběh vytrácí a na jeho místo nastupuje únavné „všehopopisování“. Dle mého názoru stačila jen jedna malá (nebo spíš možná hodně velká) pomoc redaktora, který by si s tímto problémem jistě poradil. Škoda, že byl zrovna asi na dovolené.

I po technické stránce trpí kniha mnoha neduhy – za prvé, není tu oddělená přímá řeč od ostatního textu, takže vám vše splývá do jednoho celku. Za druhé, začátky odstavců nejsou odsazeny od okraje a autor se jich zřejmě bojí, protože je rozděluje jen velmi poskrovnu (v průměru tak dva odstavce na jedné straně), proto není zrovna nejsnadnější se v knize pohybovat.

Samotný příběh je prostinký a předpokládatelný, se spoustou odboček mimo. Mnohem dříve než postavy v románu víte, kam se bude zápletka odebírat, kdo umře na další stránce, kdo se do koho zamiluje, kdo co udělá a co je důležité sledovat a co ne. Navíc jsou všichni kladní hrdinové stejně stateční a úžasní, naopak všechny záporné postavy jsou ukrutně zlomyslné a zákeřné – jestli vám tohle nepřijde jako absolutní černobílost, tak už nevím. Kdyby se postavy nelišily barvou vlasů, všechny by se vám pletly dohromady. Mimo jiné nechápu, jak mohl národ, který už několik staletí neválčil – což autor zmiňuje opravdu mnohokrát – tak dlouho odolávat proti absolutní přesile daleko silnějších a méně zranitelných démonů. Ostatně, také mi uniklo, proč si to s démony nevyřídili jen Darion a Adriela, protože síly na to měli evidentně dost.

Dosti však hledání chyb. Přestože celkový dojem z mých úst nevyznívá zrovna nejkladněji, rozhodně to neznamená, že by David Borkovec měl přestat psát. Dokončení ságy Sirionů by totiž vzniknout mělo, když už první díl končí v tom „nejnapínavějším“. Jen by si do tvůrčího psaní mohl napříště nechat „kecat“ od lidí, kteří se živí redakcí nebo jí alespoň rozumějí. Pak budou jeho knihy určitě stát za to. Samotný Arsian zatím berme jako autorův odrazový můstek, na kterém si možná někteří čtenáři vylámou zuby, ale pár nadšených fanoušků si jistě najde. To by ale platilo u jakékoliv knihy.