Arabesky 1 – Pašazád – Grimwood Jon C.

Třeba o mladíkovi jménem ZeeZee. Teta, o jejíž existenci neměl ani tušení a která patří v al-Iskandaríji (naše Alexandrie) k lepší společnosti, jej vytáhla z vězení, kam se dostal kvůli vraždě, kterou nespáchal. Nyní se, coby Ašraf al-Mansúr, snaží vyrovnat se skutečností, že jeho otec byl pravděpodobně tuniský emír a on sám se má oženit s dcerou pohádkově bohatého podnikatele.
Jenže věci jdou jen málokdy podle plánu, zvláště když někdo vaši tetu zavraždí a ve vlastním životopise zjistíte, že jste prodělal hned několik speciálních výcviků a sloužil jste na místech tak tajných, že se jejich jména nikdo neodváží svěřit papíru.
Ašraf musí zjistit, kdo za vraždou stojí, postarat se o svou malou neteř, vyřešit vztah se svou potenciální nastávající a odrazit vražedné útoky proti vlastní osobě. Pokud možno tak, aby na svou existenci neupozornil jisté živly v Seattlu. Příběh jako stvořený pro odhalování krás a nebezpečí podivuhodného města na rozmezí doslova desítek kultur a epoch.

Na Pašazád se čekalo dosti dlouho a zásadní otázka samozřejmě zní, zda se to vyplatilo. Před odpovědí na tuto otázku ovšem nelze než připomenout předchozí titul známý českému čtenáři.
Román neoAddix čerpal z klasického kyberpunku, ale přidával ještě trochu alternativní historie (Francie Napoleona III. nikdy nezanikla) a mystiky. Ve výsledku se jednalo o skvělé čtení, které ovšem stálo hlavně na popisu různých prostředí. Ta byla neskutečně živá a velmi rozmanitá (Paříž, Londýn, Japonsko, Afrika, USA…). Postavy ovšem přišly poněkud zkrátka – byly zajímavé, bylo jich poměrně dost, ale plasticky působícímu prostředí prostě nemohly konkurovat.
Nový román je oproti tomu střídmější. Méně postav, prostředí (vlastně jen Seattle a al-Iskandaríja) a kyberpunkových motivů (a sci-fi vůbec), zápletka vystavěná na klasické detektivce (vražda, dědictví, neprávem obviněný hlavní hrdina…) … A není to na škodu. Grimwood nám v určitém slova smyslu dospěl. Tam, kde dřív spoléhal na válcování čtenáře jednou vizí za druhou a zběsilou akcí, si dnes hraje s atmosférou, zákrutami příběhu a hlavně s postavami, které si tentokráte i mnohem snáze získají naše sympatie, nejen pozornost.
ZeeZee totiž přichází do al-Iskandaríje bez jakýchkoliv znalostí a my můžeme sledovat jeho zabydlování v pro něj novém městě, stejně jako události, které jej do Egypta přivedly, a tím se ve světě románu lépe orientovat. A nic na tom nezmění roztomilý autorův trik vyprávět příběh v prvních kapitolách směrem do minulosti (tedy v linii: vražda – ZeeZee v al-Iskandaríji – útěk ze Seattlu, nikoliv naopak) a i pak, po návratu ke klasicky chronologickému popisu událostí, mixuje „přítomnost“ se ZeeZeeho minulostí.
Střídání časových rovin se v menší míře objevilo už v neoAddixu, ale nyní se s ním pracuje důsledněji, jednak pro vykreslení protikladů dvou světů (které ovšem přesto jsou, jak hlavní postava připomíná, svého druhu stejným vězením), jednak pro vykreslení charakteru hlavního hrdiny. Mimochodem, typy postav mají oba romány podobné a to, že se s nimi Grimwood naučil zacházet mnohem lépe, je vidět i na těch vedlejších, nejen na hlavním trojlístku (ZeeZee, jeho neteř a dívka Zara).
Samotné prostředí románu je velice dobře propracované a rozhodně exotické. Osmanská říše a její kultura (nebo kultura islámu říší ovlivněná) už dlouho nepatří k věcem, které by pro nás byly v centru pozornosti. Grimwoodova al-Iskandaríja obé rehabilituje a s velkou péčí nám představuje svět, kde islám patří již dlouho k hrdým a vítězným mocnostem, přestože do něj pronikají prvky západní kultury.
Postavy chodí oblečeny v klasickém arabském oděvu, ale pyšní se spodním prádlem ze západních butiků, brýlemi od Versaceho a stravují se v kavárnách nabízejících francouzské pečivo nebo se procházejí po tržištích s kořením a levnou elektronikou, zatímco nad jejich domy s vnitřními zahradami se neustále vznáší nemilosrdné slunce a přízrak islámského práva a moci, kterou má náboženství nad životem. A ve fotbale Tunisko vyprovodí Černou Horu. Do toho prvky moderních technologií a kluby, ve kterých se mládež oddává zábavě, kterou by duchovní ani jejich rodiče rozhodně neschvalovali.
Připočtěte ještě v textu roztroušené poznámky o dějepisných reáliích této alternativní historie (která sice jako bod zlomu bere události kolem vzniku první světové války, ale podle existence císařské Francie nebo Hong Kong Suisse se dá uvažovat i o příbuznosti se světem neoAddixu) a máte bohatý mix kultury a technologie, starého i nového, individuálního i absolutně univerzálního. Klasický postup kyberpunku, ale aplikovaný na nezápadní svět. Výsledek skutečně stojí za to. Zvláště když se nám souběžně dostává i obrazů z poměrně šedivého Seattlu, který nijak zvlášť futuristicky nepůsobí.
Popis jeho podsvětí spíše dává tušit, v jakém žánru hledal Grimwood inspiraci a odkud se v al-Iskandaríji vzaly postavy jako alkoholu holdující vyšetřovatel, kterému jeho nadřízení hází klacky (z náboženských důvodů) pod nohy, majitelka jedné podivuhodné kliniky, ale i Ašrafa v roli amatérského detektiva – o závěrečném odhalení, které v sobě skrývá nejen pořádnou dávku černého humoru, ale i atmosféru děl R. Chandlera.
Pravda, Grimwood tolik nehýří vtipnými průpovídkami, známými wisecracky, ale celý román je rozhodně napěchovaný ironií a vtipem od začátku do konce. To se odráží nejen v konstrukci již zmíněných prvních kapitol, kdy nám autor potměšile představí hlavního hrdinu jako až karikaturu kýčovitého propojení západního povaleče a člena vážené egyptské rodiny, aby nám pak předvedl, jak se do toho stavu, chudák, dostal, ale i v názvu trilogie. Arabeska (často spojená hlavně s devatenáctým stoletím, takže prostředí, název a jednotlivé motivy skutečně ukazují na to, že měl autor jasnou vizi) totiž může být hudební, literární i architektonický žánr vyznačující se krom jiného zdobností (a popisy města i domů jsou v románu rozhodně zdobné a rafinované), ale i ironií a odstupem.
Takže hlavní padouch není žádný megaloman toužící ovládnout svět, ale sociopat, jehož závěrečné vystoupení může připomínat až grotesku (stejně jako třeba finále slavného Jména růže), a tajemství stojící za ZeeZeeho upraveným životopisem se nedá označit jinak, než jako absurdní, leč pravdivá, anekdota. Do toho v ději narazíme na fontánky, které zní jako čůrající žena, nebo na poznámku o vyšetřovateli, který nevěří na vnitřní duchy, protože v jeho stylu jsou spíše růžoví sloni a bílé myšky atd.

Grimwood se prostě vypsal. Pašazád je rafinovanější, střídmější, ale o to působivější a rozhodně vtipnější, poetičtější a propracovanější než neoAddix. A nakonec, i když ne tak bohatý na jednotlivá prostředí, též barevnější – jak dokazuje už perfektní obálka. Odpověď na výše položenou otázku je tedy jasná: čekání se vyplatilo. Tahle arabeska, kterou je navíc pro uzavřenost příběhu možné číst samostatně, se víc než jen povedla.