Anno Dracula. Podívejte, Van Helsingova hlava!

To je jen základní východisko fikčního světa románu Kima Newmana Anno Dracula. Jakési pokračování alternativního závěru slavného díla Brama Stokera je však jen hřištěm pro mnohem komplexnější hru.

V angličtině je pro ni zaběhlé slovo crossover, které nemá svůj český ekvivalent. Znamená využívání jednoho prvku příběhu (svět, prostředí, zápletka) v jiných příbězích. Jako když si ve speciálním filmu po hubě Freddy Krueger s Jasonem nebo Vetřelec s Predátorem.

Takřka žádný z takových se však nehrabe na Anno Dracula, kde pobíhají slavné literární postavy (Dracula, doktorové Jekyll a Moureau, bratři Holmesové a inspektor Lestrade a Moriarty, Griffin…) s hrdiny filmovými (Orlok z kultovního expresionistického hororu Nosferatu), s reálnými postavami (Viktorie, George Bernard Shaw, Jack Rozparovač – hon na něj je hlavní dějovou kostrou, Oscar Wilde i Bram Stoker). Ve světě s prvky steampunku. Zkrátka postmoderní paráda.

Můžeme jen litovat, že se k nám Anno Dracula nedostalo dříve – vždyť v originále vyšlo již v roce 1992. Při včasném překladu by totiž nepůsobilo jako nápad vylouhovaný ze slavných komiksů Alana Moorea o Lize výjimečných, jejíž první sešit však vyšel o celých sedm let později.

Tak jako Moore, i Newman svůj ultimátní crossover zvládá užonglovat s velkou parádou, jeho svět působí organicky, navrch nutí člověka hrát nikdy nekončící hru „hádej, odkud jsem“ pokaždé, když se objeví, nebo je pouze zmíněna každá nová postava a že jich je). Hlavní hrdinové Beauregard a upírka Gennevieve Dieudonné (již si Newman vzal ze svých Warhammerovek) si snadno získají sympatie, což ději jedině pomáhá. Díky nim, hře mezi autorem a čtenářem a Newmanově humoru ani kniha nepůsobí i přes svou bytelnou stránkáž rozvláčně – naopak. Zábava je to na-jeho-výsost povedená.