Ani sami bohové – Asimov Isaac

Třebaže jde o ucelený román (vzhledem k nevelkému rozsahu by možná bylo na místě užití diplomatičtějšího označení novela), jsou Ani sami bohové rozděleni do tří, obsahově i stylově odlišných, byť vzájemně provázaných částí. Jejich obsah je naznačen již jejich názvy, tvořícími dohromady citát ze Schillerovy Pany Orleánské, ovšem s optimisticky pozměněným interpunkčním znaménkem.

Proti hlouposti… svádí zdánlivě marný boj mladý fyzik Peter Lamont. Úvod románu je vlastně stručnou historií Elektronové pumpy – nevyčerpatelného a zdánlivě dokonalého zdroje energie čerpané z paralelního vesmíru. Její náhodný objevitel, nepříliš nadaný radiochemik Frederick Hallam, se záhy stane jednou z nejvlivnějších osob na Zemi, ovládající nejen aktivity spojené s Pumpou, ale prakticky veškerý vědecký výzkum vůbec. Není tedy divu, že „Otec Pumpy“ odmítá připustit Lamontovy námitky, že objev, který jej vynesl k moci, může způsobit zánik celé Sluneční soustavy.

Historie Elektronové pumpy, Hallamova vzestupu a Lamontova boje je podána retrospektivně. Díky tomu se v této části knihy uplatňuje poměrně výrazně i osoba Asimova-vypravěče, obohacující příběh o cynický nadhled a notnou dávku sarkasmu. Právě to, spolu s rafinovaně nelineárním řazením jednotlivých kapitol, dodává úvodu knihy na čtivosti.  Autor zde vytváří nelichotivý, byť poměrně přesvědčivý obraz vztahů uvnitř vědeckých kruhů a jejich těsných vazeb na politiku a ukazuje, jak nicotné a zdánlivě bezvýznamné události a motivy mohou změnit svět, či přinejmenším způsobit osobní tragédii.

Společnost, představená v části druhé, nazvané …ani sami bohové… má k lidskému politikaření a bezohlednosti daleko – a to doslova. Čtenář zde postupně proniká do struktur zdánlivě zcela cizí společenské kultury bytostí z paravesmíru. Třebaže Pumpa (na této straně pochopitelně Pozitronová) hraje i v této části příběhu klíčovou roli, hlavní pozornost tentokrát poutá samotné prostředí a „hrdinové“ děje. Asimov zde předkládá pozoruhodnou vizi společnosti tvořené triádami – skupinami na první pohled připomínajícími lidské rodiny, v nichž je úloha a postavení každého člena do nejmenších detailů předem biologicky určena. Emocionála Dua, racionál Odin a parentál Tritt se však ve všech směrech vymykají normám pro jejich společnost běžným.

Již samotná fascinující biologie a životní cyklus těchto tvorů (zcela neasimovsky nerozlučně spjatý se sexem v mnoha formách: od autoerotiky, přes homosexuální hrátky až po starou dobrou švédskou trojku) dovolí jen málokomu knihu odložit zrovna uprostřed. Je to však psychologická, a zejména filozofická rovina, co činí paravesmírnou část románu v kontextu Asimovovy tvorby čímsi unikátním. I přes biologickou odlišnost totiž není podivná společnost měkkýšů člověku tak cizí, jak by se na první pohled mohlo zdát, a třebaže autorem podsouvaná vize podstaty lidství může ponechat čtenáře netečným, za přečtení (a snad i zamyšlení) rozhodně stojí. Právě tak ovšem můžete prostřední část románu číst jako prostý, lehce dobrodružný příběh – není nic snazšího než vypnout při čtení mozek. Ať tak či tak, povýšení názvu této části na titul celé knihy je zasloužené a jistě ne náhodné.

Oproti právě popsanému je …nic nezmohou? již klasickou asimovkou. Podle mne bohužel, velcí příznivci mistrova díla však zřejmě souhlasit nebudou. Tak trochu tajuplný vědec přilétá na Měsíc, aby zde pokračoval ve svých výzkumech, na Hallamem ovládané Zemi nerealizovatelných. Netuší však, že se záhy dostane do středu zájmu pozemské výzvědné služby i místních separatistů.

Měsíční fáze knihy sice zaujme elegantním řešením dříve předloženého teoretického problému, na druhou stranu však přináší typicky statické dialogy, odfláknutou psychologii postav a pouze rychlým koncem zažehnanou hrozbu nudy. Román je tak úspěšně uzavřen a mnozí jistě s uspokojením přivítají návrat k tomu stylu tvorby, který Asimova proslavil. Kniha se tím ovšem bohužel vrací k šedému průměru jeho ostatních prací. Přesto se však v žádném případě nejedná o „spíše slabší Asimovovu knihu“, o čemž svědčí i rekordní sbírka literárních ocenění, které román posbíral. Samozřejmě nechybí ty nejprestižnější: Nebula, Hugo a Locus.

Redakční zpracování má úroveň charakteristickou pro „méně atraktivní“ projekty edice Trifid. Nešvaru typického pro tuzemskou fantastiku, tedy překlepů a pravopisných chyb zde sice není tolik, aby narušovaly plynulost čtení, přesto se však v textu nacházejí v množstvím větším než malém. Zejména uvozovkám by někdo měl ukázat, kam vlastně patří.

Ani sami bohové s jejich v zásadě současnou fyzikou, pochopitelnou absolventovi střední školy, a mizivou dějovou složkou příběhu toho generaci uvyklé na new space operu a military sci-fi možná mnoho neřeknou. Pokud však dostanete chuť zabrousit do hlubin zlatého věku klasické science fiction, je tato kniha jednou z nejlepších možných voleb.