Andrzej Sapkowski – Zaklínač II: Meč osudu

Ve stručnosti představím jednotlivé povídky. Vím, že téměř 100% z vás už povídky četlo dříve, ale myslím, že malá rekapitulace neuškodí. Úvodní dlouhá povídka (šla by označit za novelu) nese název Hranice možností. Geralt z Rivie, Zaklínač, se zaplete do lovu na draka. Setkáme se však se spoustou dalších postav. Marigolda a Yennefer známe z povídek Konec světa a Poslední přání z minulého svazku. Poprvé se však zde setkáváme s trpaslíkem Yarpenem Zigrinem a jeho kumpány. Celá povídka stojí na jediné mocné myšlence – člověk (a jiný tvor) nemůže přesáhnout své možnosti. Dozvídáme se také hodně z toho, co obnáší zaklínačské řemeslo, bohatě se rozvíjí příběh lásky mezi Geraltem a Yennefer. Nečekaný konec nasazuje celé povídce korunku a odsuzuje ji k úspěchu.

Druhá povídka – Střípek ledu – je už o dost kratší. Jako předloha pro tuto povídku sloužila Sapkowskému Andersenova pohádka o Ledové královně. Popisuje milostný trojúhelník zaklínač – čarodějka – čaroděj. Odehrává se v městě Aedd Gynvael a snad nejvíce ze všech dosavadních povídek nechává vyplout na povrch Geraltovy a Yennefeřiny vlastnosti a názory.

Následuje povídka Věčný oheň. Titulní postavou je půlčík Dainty Biberveldt. Geralt a jeho již nerozlučný přítel Marigold jsou pouze vedlejšími postavami, ketré celému příběhu jen přicmrdují. Problém je takový: magický tvor doppler, který se umí metamorfovat v téměř jakoukoliv bytost,  si vzal Daintyho podobu a s jeho měním začal vydělávat. Obchody se hýbou natolik, že vydělal již celý majlant. Dainty chce však samozřejmě své peníze zpátky a k tomu má po ruce právě Geralta a Marigolda. Ale chytit tvora, který se za každým rohem může změnit v někoho jiného opravdu není lehké…

I další povídka – Trochu se obětovat – stojí na Andersenově pohádce, tentokrát se jedná o pohádku O Malé mořské víle. Dalo by se říci, že pohádka je pouze přepsána na fantasy povídku protože podobnost je velmi vysoká. Také zde hlavní roli hraje láska, která přinutí mořskou vílu nechat si vykouzlit místo ocasu nohy. Nezanedbatelné role hrají v tomto příběhu i Geralt a Marigold. Povídka je to ke konci dost smutná a zanechá v každém určitě velký dojem.

Tradá! Konečně přichází na scénu Ciri. Děvče, které patří celá sága. Vypráví o ní a o Geraltovi povídka s názvem Meč osudu, tedy povídka titulní. S Cirilinými rodiči a babičkou jsme se setkali v minulém dílu v povídce s názvem Otázka ceny. Tehdy ještě nebyla Ciri na světě, ale teď už je z ní malé děvče, které je Geraltovi předurčeno. Povídka je to jedním slovem perfektní.

Možná ještě lepší je následující povídka – Něco více – která taktéž vypravuje o Ciri a Geraltovi a stejně jako povídka předchozí by mohla dost dobře posloužit jako prolog pro ságu. Je naprosto dokonale napsaná. Je dynamická, nutí vás přemýšlet, má mnoho dobrých a originálních nápadů, vše je naprosto “reálné”. Těžko bych měl co vytknout.

Jak už jsem řekl na začátku, byla do knihy přidána ještě povídka Něco končí, něco začíná a slouží zde jako epilog. Povídka je rozhodně ze všech nejzábavnější a nejvtipnější. Ciri je v ní už dospělá a povídka se týká svatby Geralta a Yennefer. Děj se tedy odehrává časově až po celé sáze a je také hezké, že je tak vtipná a tak hezky rekapituluje veškeré příběhy Geralta, Ciri a dalších hrdinů, ale je zde jeden problém… není pravdivá. Jednoduše tak nějak za konec ságy nepasuje. I sám Sapkowski se od ní tak trochu distancuje. Tuto povídku musíte brát jako “přání” jak by to všechno nakonec mělo skončit, ale stačí dočíst Paní jezera a víte, že to tak ve skutečnosti nebude.

Hlavním podnětem pro napsání této recenze nebyla pro mě nutnost upozornit na Sapkowského povídky. O to už se postaralo dříve lidí habaděj (včetně mne samotného). Důvodem byly hlavně nespokojené ohlasy některých recenzentů. Že prý je cena moc vysoká, že je kniha vydaná JEN proto, aby Leonardo vydělalo. Že obrázky jsou hnusné atd. Já mám na celou věc poněkud jiný názor. Leonardo vydalo knihu z prostého důvodu, že paperbackové vydání je již dávno vyprodáno a žádné dotisky se rozhodně neplánovaly. Tento důvod však nebyl jediný. Toto vázané vydání vyšlo tak, jak vyšlo v originále, už žádné rozpadnutí na více svazků. Navíc byl překlad doveden téměř k dokonalosti (akorát v povídce Meč osudu je nějak moc překlepů) a byly přidány skvělé obrázky. Ano, těch ilustrací se musím zastat. Je sice pravda, že na některých obrázcích mají postavy “nepřirozené tvary”, ale těchto špatných obrázků by se dalo spočítat na prstech jedné a maximálně i druhé ruky (všimněte si třeba jak má Essi na stránce 165 strašně dlouhé nohy), ale o další stovce normálních obrázků už nikdo z těch rýpalů nemluví. I kdyby toto vydání mělo být určeno pouze pro sběratele, mělo by jistě svůj význam, ale toto vydání je navíc velice úspěšné i mezi těmi, kteří se setkávají se Sapkowským poprvé (mluví o tom prodejnost Posledního přání). Dát totiž 310 korun za tak výbornou knihu lze označit za skvělou volbu. Ať si případní kritici vzpomenou na ty stovky titulů, které byly rozděleny na dva úzké svazky a prodávány klidně za cenu dvou set korun za jeden. Ještě jsem také nepřipomněl, že je ke knize připojen plakát s erby států, který namaloval Stanislav Komárek (jeden ze dvou překladatelů). Erby jsou nejen skvěle nakreslené, ale hlavně velmi věrohodné. Plakátu jednoduše není co vytknout.

Má-li tedy někdo dojem, že to všechno mu za 310 korun nestojí, ať knihu nekupuje. Pokud vlastní paperbackové vydání, pak je to celkem pochopitelné a může to brát tak, že toto vydání nebylo určeno jemu. Doufám, že si v komentářích přečtu, co si o tom všem myslíte vy. Souhlasíte se mnou?