Již sedmá kniha příhod pijáka exorcisty Jakuba Vandrovce se letos objevila na naších pultech. Tentokrát Pilipiuk složil knihu z kratších prací, takže se do třista stran svazku vlezlo dvacet povídek. Podívejme se tedy aspoň na některé z nich.
 |
Předem je potřeba říct, že Jakub Vandrovec je pojem. Jeho věhlas přesáhl hranice a proskotačil skrz Evropu a nejen ji. A pokud máte pocit, že trošičku nadsazuji, tak máte pravdu. Pilipiuk totiž s Vandrovcem pracuje hlavně s nadsázkou, s kterou se pouští do boření mýtů fantastiky. Tak se pustil i do povídky Chrup, kde pohádkový motiv víly zubničky propojuje s upírskou tematikou, nebo v textu Slípka řeší téma kvočny snášející zlatá vejce… tentokrát pravda už vandrovcovským způsobem.
Pilipiuk se nebojí vydat do historie. Ať už je to středověk v povídce Drak, kam se Vandrovec dostane pomocí kouzla, nebo bližší minulost v textu Lazaret, kde se podíváme na Kubu Vandrovce v jeho dětských letech za první světové války. Aby nebyla sbírka jednotvárná, v povídce Večerní dieta je hlavním hrdinou Vandrovcův vnuk Matěj. Či opustíme Jakubovu domovinu a podíváme se v Stanovišti do Afghánistánu.
Pilipiuk se nebojí parodovat ani sci-fi. V úvodní povídce Vtípek. Pomocí lektvaru vytváří v podstatě úředními nařízeními nacpaného Robocopa, aby se jej pak hlavní hrdina snažil zbavit. V textu Stáj zase řeší záhadu, kdy se sám od sebe hromadí hnůj, i když tady už vše vysvětluje pomocí kouzla.
Společným tématem mnoha povídkám je pak rod Bardaků – nesmiřitelní nepřátelé Jakuba Vandrovce. Při Vandrovcových peripetiích dělá Jakubovi často společnost kozák Semen – postava, kterou Pilipiuk využívá k tomu, aby se děj hrnul dál. Jsou to hlavně rozhovory těchto dvou hrdinu, které ze čtení dělají úsměvnou záležitost.
Celkově se dá říct Jed je vydařená sbírka povídek. Pilipiuk se zdá být nevyčerpatelným zdrojem Vandrovcových příběhů. Kniha sice nemá žádné mimořádné vrcholy ale ani pády. O autorovi je však známo, že je grafoman. Na grafomana ale drží sakra vysokou laťku své tvorby.
Nebojte se tak sáhnout po této knize, koneckonců humor Pilipiuka je českému čtenáři blízký. Ve sbírce se nejedná sice o drsnou sadu hlášek, ale o výpitkovský vtip a výše zmiňovanou nadsázku, která nám Čechům-pivařům nemůže být jinak než sympatická. Přesto se dá říct, že autor už mnohdy mele z posledního, zkrátka už Vandrovcovy příběhy nejsou tak břitké a nápadité. A tak nové.
Pilipiukovým fanouškům to však bude jedno a užijí si knihy i tak..
Tak teda nevím…
“Kniha sice nemá žádné mimořádné vrcholy ale ani pády. O autorovi je však známo, že je grafoman. Na grafomana ale drží sakra vysokou laťku své tvorby.”
x
“Přesto se dá říct, že autor už mnohdy mele z posledního, zkrátka už Vandrovcovy příběhy nejsou tak břitké a nápadité.”
Tak jak teda? Drží autor vysokou laťku anebo mele z posledního? 🙂
To je otázka, na kterou si zodpoví Vandrovcův fanoušek pouze, pokud si knihu přečte. A to je to lákadlo, které by třeba na tebe Satyre mělo zapůsobit. 🙂
Precteno, koupe nelituji
Jan Michálek
Obávám se, že takhle to na mně nefunguje 🙂