Amberville – Davys Tim

…O PLYŠÁCÍCH S POSLÁNÍM

Premisa, na níž je román Amberville vystavěn, čtenáře odzbrojí. Představuje totiž civilizaci plyšáků. Pátrat přitom, zda se jedná o román fantastický, pozbývá smysl, ale zároveň k tomu neustále svádí. Jak to s těmi plyšáky vlastně je? Je to metafora? Vtip? Nebo skutečně někde žijí, ba dokonce přispívají do švédských novin? A platí-li poslední možnost, jaký je jejich vztah k nám, lidem? A k našim plyšákům? Nepečou spolu něco? Nebo jsou naopak obětí nějaké ďábelské lidské konspirace?

Tanec otázek a odpovědí, podpořený i sveřepou anonymitou a mlžením autora o své osobě. Zábavné vymýšlení těch nejšílenějších teorií, zvažování podmínek, za nichž by byly reálné… vždy však s vědomím, že přes sebelepší konstrukci se jedná jen a jen o hru. Absurdní a čistě zábavnou. Právě hravost z románu doslova čiší a neustále se nám dere na mysl. Hrdinové jsou přeci hračky, hebouncí plyšáčci, kteří se jen náhodou pohybují v mezích daných starou dobrou drsnou školou. A onu hravost neztrácejí ani ve chvíli, kdy je žánrové zákonitosti vystaví odvrácené straně jejich města či brutálnímu násilí.
Fakt, že se vzájemně mučí, bijí tak, až cítí bavlnu v ústech, upalují se zaživa, intrikují a vydírají a vůbec dávají najevo, že nejtemnější lidské vlastnosti a pudy jim nejsou cizí, by mohl být šokující. Však také v knize zazní i roztomilá věta, že „z morálního hlediska to bylo v prdeli“. Ovšem obrazy Tom-Toma Vrány, odkládajícího pletací jehlice na sedadlo spolujezdce a drápy přidávajícími plyn, smějícícho se Sama Gazely, když mučí Noea Velblouda, Hyeny Batailleho, bývalého nadějného básníka, nyní ukázkového psychopata, spíše až provinilým způsobem odkazují na dětské trhání muších křidýlek, týrání koček a psů, na velké plyšové bitvy. Hravost má mnohé podoby. Lidská i plyšová.
A autor nám nedá zapomenout, že máme co do činění právě s plyšáky. S tvory, kteří se bojí molů, a jejichž mláďata jsou přivážena Dodavateli. Místo vyhlazení vrásek si žádají vyleštění plastových čumáčků, zalátání švů a zakrytí opotřebování. Všechny jejich krutosti, ale i dojemné důkazy lásky tak v důsledku sledujeme s pobavením a částečně se vracíme do času dětských her. Vše bylo tehdy podřízeno pouze fantazií. Omezení hmoty, tvaru, prostoru, ale i morálky nehrála žádnou roli.

Amberville funguje jako absurdní žánrová (a to hned dvojitá – utopická a v intencích drsné školy) hříčka, ale chápat jej můžeme i jako ironický komentář k naivním představám o dětství coby čase nevinnosti a dobrosrdečných her. Již ze své podstaty roztomilí plyšáci (včetně hadů, nosorožců a nejrůznějších ptáků a ryb) sice neprolijí ani kapku krve a můžeme se tak při jejich eskapádách zdánlivě nezávazně bavit, ale jejich dětské krutosti, korespondující se stejně dětským uvažováním na téma dobro a zlo jsou krajně znepokojivé a dokazují, že nic není černobílé a nikdo naivní.

Na což ostatně odkazují i naši hrdinové, jakoby vystoupivší z dětských představ o ikonických postavách – vůdcovský medvídek, smutná vrána, prohnaný had a rozjařená gazela. Jejich detektivní pátrání po Seznamu smrti (motiv absolutní kontroly nad životem lze chápat jako komentář lidské stádnosti a touhy po vedení), z něhož mají škrtnout jméno nebezpečného gangstera, je záměrně relativně přímočaré.
Což se ovšem dá říct o většině motivů. Důležitou roli hraje rodinné zázemí, romantická a bratrská láska. Protivník kuje své pikle a podobá se tak padouchům z béčkových filmů (v závěrečné konfrontaci je poražen, ale zároveň jakoby odložen na další „hru“). A dostane se nám i femme fatale, byť tentokráte v podobě ramlice – což je, pokud to nevíte, označení pro samici králíka domácího…

I když tedy Amberville může všelicos vypovědět o dětství i přebrat strukturu dětských dobrodružství, pro děti není a rozhodně už vůbec není dětinský. Davys totiž coby sofistikovaný vypravěč neváhá škodolibě zpochybnit jistoty a vzorce, v nichž se jeho postavy pohybují. Zná pravidla detektivky. A jistě s nimi pracuje lépe, než kupříkladu loni vydaný Židovský policejní klub. Ten sice nabízel fascinující alternativní historii a funkční detektivní zápletku, ale toto propojení působilo místy spíše jako záminka zprostředkovávající sled zajímavých postřehů na téma židovství.
Nic podobného u Davyse neplatí. Amberville by jinak než jako detektivka fungovat nemohlo. Nabízí jazykově kultivované tradiční vyprávění, které čtenáři nijak nepředhazuje další rozměry díla – ty pak ovšem paradoxně samy nenásilně vyplynou mezi řádky. Jde tedy o do poslední stránky zábavnou absurdní utopii, narušující naše sebeklamy, ale i o poctivou detektivku, která jako by vznikla po společném tahu ostrého D. Westlakea a melancholického R. Chandlera. Plyš noir.

Vyprávět příběh, kde jsou hlavní hrdinové plyšáci, věrohodně a funkčně, se tedy autorovi podařilo. Na čtenáři pouze zůstává, jak se vypořádá s gradací: zda bude závěrečnou čtvrtinu románu, kde se některé zápletky vyřeší takřka bleskově a autor nabídne vizuálně i myšlenkově banální epilog, vnímat jako selhání. Nelze ovšem opomenout, že i banalita se občas stává velkou pravdou.