Agent JFK 14 – Prokletí Legendy – Hra gentlemanů – Žamboch Miroslav

Kovář se ocitá na Zemi, která je přece jen snesitelnějším místem pro život než ghetto prstence kolem Země. Přesto je dál plný neklidu. Záběry z pravěkého světa, kde vyvraždí vesnici pravěkých lidí přepadová skupina se zbraněmi nejvyšší technologické úrovně, mu nedají spát. Popírají totiž Marubyho efekt a do budoucna by negace Marubyho efektu mohla stát životy stovek miliard lidí. Navíc v přetechnizovaném světě naráží na kybernetické zabijáky, proti kterým nemá JFK příliš šancí. Naštěstí mu na pomoc přichází kyborg Frank Boorman. Ten pro změnu pátrá po informacích mezi veterány bitev fingované mimozemské invaze na hranicích sluneční soustavy. Ale ani Boorman nemá na růžích ustláno, stává se totiž snadnou obětí hackerských útoků zasahujících do zbytků jeho lidství, a tak se trápí s existenčními problémy.

Kdyby se měla tato kniha žánrově vymezit, tak se jedná o pochmurnou dobrodružnou sci-fi s prvky detektivky a kyberpunku. Miroslav Žamboch sám na svých stránkách přiznal, že se při psaní tohoto dílu pěkně zapotil. Sám v úvodu přidal dějovou linii s Frankem Boormanem a na prvních čtyřiceti stranách předložil tolik otázek, na jejichž zodpovězení, spolu s otázkami z předchozích dílů, by průměrný spisovatel potřeboval pěkný tlustopis. Když pak dál Žamboch probírá psychologii Boormana a nepracuje kvapně na řešení úkolů, jejichž splnění je i tak v nadlidských silách, začne čtenáře hryzat otázka, jak z toho všeho JFK vybruslí.
Proto musel autor vytvořit konstrukci, která stojí hlavně na psychologii postav a požaduje po čtenáři vyšší pozornost, než je u vlakového čtiva obvyklé. Je pak jen na toleranci čtenáře, nakolik mu tato konstrukce přijde, či nepřijde umělá. Výhodou této pomůcky je vytvoření šokujícího závěru sepsaného na několika stranách, který přes svoji nepravděpodobnost přesně odpovídá psychologickému profilu hlavního hrdiny. Prostě JFK je mistr improvizace a nechť je mu za to složen hold.

Hodnocení tak zvané temné série (Podhoubí smrti, Stín legendy, Prokletí legendy – Dámská hra a Prokletí legendy – Hra gentlemanů) je trochu zavádějící. Procházkova humorná verze JFK se až na samotný závěr, jenž je současně prologem k dalším knihám, nedá do celku příliš přiřadit. Dámská hra je pak mezihrou mezi spojeným příběhem Stínu legendy a Hry gentlemanů a spolu s časem smazává rozdíly mezi stylem psaní Tomáše Němce a Miroslava Žambocha. Přesto je tento celek čímsi výjimečným, co budou další díly jen těžko překonávat, a navíc vše graduje v závěr, který čtenáře ohromí, nebo spíš ochromí. I proto je mi ctí ohodnotit tuto knihu stejně jako celek shodným koeficientem.