A osmého dne Neff řekl: Budiž tma!

Čtete řádky a žasnete. Určitě by se lidé takhle chovali? Opravdu by nastal novodobý, postmoderně zvrácený středověk? Dostaly by se k moci ozbrojené bandy polointeligentů? A opravdu bychom si za královnu české země zvolili mentálně postiženou dívku? Ptáte se sami sebe a nevěřícně při četbě kroutíte hlavou. Vždyť lidi přece nejsou tak hloupí, namítáte. Jenže…

Jenže nedávné události v zemích, kam se vrátila válečná vřava, nás přesvědčují o opaku. A co by teprve nastalo, když nečekaně selže všechno, co nám dosud tolik zpříjemňovalo život? Asi najednou zjistíme, jak křehká je společnost, kterou jsme dosud vybudovali. Jak snadno přijmeme nová pravidla, vnucená ozbrojenci se samopaly v rukou. Stačí málo a chováme se zbaběle, násilnicky, pokrytecky. Strach nás totiž dokáže zbavit všech humanistických ideálů a naučených projevů civilizovanosti.

A až zhasnou všechna světla, strach mít budeme. Každý pak dostane příležitost ukázat, co je vlastně zač. Ondřej Neff si prostřednictvím románu Tma rozbalil pomyslnou polní laboratoř v naší malé české kotlince. Kulisy k monstróznímu sociologickému experimentu si vypůjčil z reálií konce 90. let 20. století, a tak se ve fikčním světě objevují i skuteční lidé z té doby, především politici. Hodnověrnost děje podpírají kolážované fotografie stále stojících budov. Simulace reality je tak dokonalá, že by mohl nastat podobný efekt jako u rozhlasové četby Wellsovy Války světů v roce 1938, kdy lidé podlehli totální panice, protože pořad považovali za skutečnost. Tma se ale nečte tak dobře, jak by asi člověk podle slavného jména autora očekával. Ne že by byl román snad špatně napsaný, to by nevycházel už počtvrté. Spíš prostě chybí hrdina. Známé osobnosti jsou v románu vystaveni stejné zkoušce „tmou“ jako ostatní literární postavy, z nichž málokterá si zaslouží špetku sympatie. Ondřej Neff nešetří nikoho, naopak. Umně využívá známých faktů, třeba neshod mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem, které dovede až do absurdního vyústění. Autor nám předkládá typické modely malých Čecháčků, pestrou paletu vychytralosti, vyčůranosti a mocichtivosti. A tak prostě není s kým se ztotožnit a příběh společně prožívat. Možná se tu nabízí dívka Markéta, která se ničím až tak neprovinila, ale úporně zastává roli oběti a její snahou je především přežít. Ani Honza, náležící k proklínaným „ničitelům“, tedy vědcům coby údajným původcům veškerého zla, není žádný andílek, i když jeho snahy o vládu rozumu představují slabé záchvěvy naděje. Ta sice umírá poslední, ale umírá dozajista. Krabí syndrom, zabraňující každému jedinci uniknout, zadusí spolehlivě i tu poslední jiskřičku. Lež a surovost vždycky zvítězí nad pravdou a láskou, zazní mimoděk v jednom z dialogů.

V tom je vize naší možné post-elektrické existence děsivá a pomyšlení, že popsaný experiment je dost blízký pravdě, pálí jako led pod kůží. Ač netrpím žádným antropologickým romantismem, měla jsem dosud o lidské povaze lepší mínění. Asi jsem se nechala unést solidaritou, probuzenou v nás při povodních a jiných nešťastných událostech. Ale Ondřej Neff mi otevřel oči. Tak mě napadá, že román Tma není vlastně ani trochu sci-fi.