A jiné básně – Kočí Jakub D.

Tuhle sbírku textů/básní jsem do ruky dostal už dost dávno, prakticky v době, kdy vyšla, ale nebyl jsem schopen k ní nic napsat. Jak už jsem poznamenal v recenzi na předešlou sbírku z edice Rozstoklatý vraniklec (mám na mysli sbírku Ivany Kuglerové – Oči opilých barakud), vnímání poezie je tak subjektivní, tak postavené na osobnosti čtenáře, že málokdo dokáže vyslovit nějaké obecně platné hodnocení. Tím méně já. Na druhou stranu se mě ale poezie natolik bytostně dotýká, že jsem velmi kritický ke všemu, co se “snaží být” ale rozhodně – v mých očích – není dobrou básní. Stále bojuji se svou způsobilostí k tomu tento text psát. Cítím se k tomu nepovolán, bojím se, že nechápu…
Marně hledám metodu, která by mi pomohla zachytit něco tak efemérního, jako je zážitek z té útlounké sbírky jménem “…a jiné básně” Zachytit a hodnotit. Autor rozčlenil své dílo do čtyřech podskupin – jakýchsi dílčích celků. Zkusím brát jeden po druhém a syntézou jejich hodnocení vytvořit nějakou hrubou charakteristiku celé knihy.

První část se jmenuje “Výlet do sebe”. Takový název naznačuje nějakou introspekci, ne nijak hlubokou, spíš lehkou jako jarní den. Introspektivní prvky jsou veskrze ukryté do jemných textů, lyricky něžných, ale chladných. Jsou to básně o hledání, o poznání, o palčivých otázkách i o kráse okamžiku. Většinou vypadají jako pouhé hříčky, výtvor, který vychází z okouzlení hrou slov a pocitů a barev, a některé opravdu jsou jen takovými hříčkami, ale dají se nalézt i takové, které obsahují opravdu hluboké rozměry. Stačí hledat.

Druhou sbírku nazval autor “Tři inspirace”. Je výborem ze sborníku literární skupiny Vltavín. Některé básně vznikly spoluprací s jinými členy skupiny, a tak se do nich dostává i jiný rozměr, trochu odlišná práce s jazykem i celková atmosféra. Básně už nejsou tak odlehčené, i ve slovních hříčkách je znatelný smutek, a všechny texty mají holanovskou náladu – ne snad jazykem, ale inspirací, ideou, spojovacím momentem, který je společný celému výběru. Velmi zajímavé jsou texty věnované “novým rokům” – mimochodem velmi zdařilé – které zachycují nejen okamžik zrození nového času, ale velmi poutavě ukazují autorův vývoj.

Pokud jsem “Tři inspirace” označil za méně odlehčené, tak ve třetí sbírce, nazvané “Fragmen Ty” už po lehkosti není ani stopy. Básník se zcela ponoří do podivného vnitřního světa chmuru, strachu a smrti, obohatí jej podtóny beznaděje, ale vše to sepne neuvěřitelnou šíří své fantasie. O některých básních se skutečně dá říct, že jsou obrázkem z nějakého cizího světa, romanticky pošmourného s neustálou, implicitně přítomnou touhou po odpovědích, touhou po pochopení času a světa. Někdy vyslovenou, někdy zavrhnutou, někdy zbytečnou. Musím dodat, že tato část knihy na mne působila ze všech nejvíc, básník zcela opouští formální experimenty s rýmem a rytmem a upřímně sděluje něco pravdivého.

O čtvrté, závěrečné části jménem “Dlouhá chvíle” se vyslovuje soud obtížně. Je hodně rozvolněná, nemá jednotný, postižitelný charakter. Jednotlivé básně jsou nedotažené, nehodí se k sobě a netvoří žádný větší celek. Pokud vnímám každou zvlášť, tak některé jsou dobré, některé už méně. Zřejmě jsou jakýmsi pokusem o tu příslovečnou tečku na konci věty, ale vyznívají spíš jako tři tečky s otazníkem. Působí rozpačitě a vytváří velice zajímavý efekt neukončenosti. To není špatné, pokud čtete básně náhodně.
První tři části na sebe navazují a postupně jsou více zatěžkané a obtížné. Autor se noří hloub a hloub a jemně s sebou táhne čtenáře. To vnímám velice pozitivně, díky tomu je šance pochopit způsob básníkova přemýšlení a nenásilně vplout do nejsilnějších a nejvýraznějších momentů jeho díla. Tato kvalita celé sbírky je způsobena nejen posloupností témat  jednotlivých básní, ale také změnami formy. Zpočátku rýmované, jako vločka lehoučké hříčky se přes posmutnělé “marnosti” přechází k opravdovým, živým a hlubokým dílům, která jsou stran formy postavena hlavně na různě dlouhých verších a abstraktním popisu. Autor umí dobře pracovat s širokou paletou básnických prostředků, volí je podle mě vhodně a s rozmyslem. K formální stránce mám snad jen jedinou výtku – a to je místy jistá nedokonalost rýmu, která odvádí pozornost. Jde o takové rýmy pro rýmy, které nedodávají kvalitu ani lepší čtivost textu, a navíc kvůli nim trpí i celkový výraz básně. A když už jsme u té kritiky, dodám ještě poznámku ke kompozici – poslední část by potřebovala sepnout, učesat, získat charakter závěru. Takhle je nevýrazná a představuje tak malý flek na jinak čistém štítu celé sbírky.

Ilustrace Ivany Kuglerové vhodně podtrhují lyričnost a jemnost celé sbírky, stejně jako zvolená technika skvěle vyznívá v kombinaci s jazykem, který Kočí používá.