Juraj Červenák: Chřestýš Callahan

Termín lovec hlav není pro Callahana žádnou metaforou. Jak jinak se dá dokázat odpravení padoucha než předložením předmětu doličného? Proto jsou často společníky Callahana nejen jeho milované bouchačky Kráska s Bestií, ale i vak s minimálně jednou desperátskou palicí. Jenže si takhle jednou o své kořisti pustí pusu na špacír v nevhodném saloonu a je oheň na střeše. Doslova.

Situace se zhorší o to víc, když se zastřelený desperát vrátí za chvilku zpátky a není sám.

Úvodní povídka Deštivá noc v Boot Hillu je splněním divokých fantazií typu: kdyby Leone potkal Romera a scénář by jim psal Červenák. Gore efektů fůra, vůně střelného prachu a vyplýtvaných kulek taky. Akční smršť funguje na výbornou a úvod pro seznámení se s Callahanem je díky tomu dostatečně zábavný.

Nerozsáhlejší část knihy, novela Brána duchů (česky již vyšla v Pevnosti) začíná šťavnatou scénou výslechu indiánského zajatce, která se však odehrává na velmi špatném místě – v Mesa Verde. Oddíl tábořících kavaleristů zmasakruje cosi nelidského a jen jediný přežije – indiánský stopař. Callahan zatím stopuje bandu desperátů a nakonec se i díky tomu zapojí do dění kolem záhad v Mesa Verde.

Není sám – na skupinové rande se dostaví banda Navahů, pochybných trampů v čele s Apačem a blonďatým Evropanem, novinářka a fotograf. A proti nim banda Yutům, jejichž šaman si na pomoc zapískal o opravdu velmi silné a staré spojence.

Prostor novely dává Červenákovi možnost trochu zmírnit spád a četnost akčních scén a hlavně budovat chemii mezi postavami. Nejvýrazněji se toto odrazí u Callahana a jeho dočasného parťáka, fotografa Jacksona. Cynický, životem obouchaný Callahan věří už jen sobě, což u stále ještě drobet idealistického Jacksona bývá zdrojem vtipného nepochopení. Navíc se dozvíme i něco z Callahanovy minulosti, s jeho typicky stoickým postojem nakonec odmávnuto ve stylu „co se stalo, stalo se“.

Ale ne, že bychom se nudili. I když se pár stránek po hororovém prologu nedočkáme žádných nadpřirozeností, tak štvaní se za bandou Quentina Browna a následná večeře na ranči u Weatherhillových jsou neskutečně napínavé. Autor by tak bez ztráty kytičky zabodoval i v klasickém rodokapsu bez magických potvor. Ale když už se na ně dostane, stojí to za to. Proplést mytologii severoamerických indiánů se středo až jihoamerickými by mohlo znít šíleně, ale v Červenákově podání funguje na výbornou.

Doslovnou třešničkou na dortu je dvojka Barker a N´tou-win a pokud máte alespoň povrchní vědomosti ohledně westernových příběhů jistého Germána, budete se potutelně smát s každou scénou, ve které fungují. Skalpovaný zálesák přiložen jako bonus.

Poslední povídka Naděje umírá předposlední se odehrává v hornickém městečku Esperanza, které během krátké doby kdosi vylidnil. Že obyvatelé neodešli dobrovolně, dokazují velké krvavé stopy všude okolo. Callahan se tam samozřejmě nepoflakuje jen tak, chytil stopu masových vrahů. Jenže ani další úspěšný zásek v headhunterské kariéře a návštěva slavných bratrů Earpů s Doc Hollidayem nezastaví noční návštěvu nelidských bestií, které mají pořád hlad a vztek. Ještěže je v bance aspoň slušný bakšiš na případné odškodnění.

Červenák se v Naději obloukem vrací ke stylu první povídky, opět se skupina přežívajících brání proti nelidské přesile a musí najít způsob jak strůjce katastrofy zlikvidovat. A když je zrovna den, vyplňují nudné chvíle přestřelkami s nepřáteli lidskými. Akční vyvražďovačka s vtipnými hláškami, svérázná pocta tentokrát existujícím legendám Divokého Západu a využítí jedné z nejpopulárnějších strašidelných bytostí, která díky autorovi prožívá zase ty důstojnější chvilky své existence. Škoda, že se Jeremiah Ford zdržel na tak malinkou chvíli v závěru.

Překlad Roberta Pilcha je dobrý a ilustrace Lubomíra Kupčíka jsou výborné, jak na obálce, tak uvnitř. Navíc malý formát knihy přímo předurčuje Chřestýše Callahana do role ideálního čtení do hromadné dopravy.

Zase dostaneme to, na co jsme u Červenáka zvyklí – kýbly krve a vnitřností, fungující akční scény, exkurzi do amerického zbrojnictví a nemalou dávku černého humoru, tentokrát obrácené proti archetypům a romantickým představám o americkém Západě předminulého století. Jediné mínus které se dá této výbušné zábavě vytknout je, že jsou příběhy jenom tři. Protože však z posledního příběhu víme, že naděje umírá předposlední, tak doufejme, že se cynický lovec hlav ještě někdy vrátí.