Stephen King: Tommyknockeři

Že Bobbi Andersonová zakopla o kosmickou loď uvězněnou v zemi, to už všichni doufám víte. I to, že jí nenapadlo nic lepšího, než ji vykopat celou. Což vedlo k přeměně jí samé – a celého městečka Haven – v hnusné pseudoemzáky s povahou vyšinutého, labilního a psychopatického Thomase Alvy Edisona. V jejím příběhu tak narazíme na revoluční využití bíglů jako zdrojů energie, vraždící automaty na coca colu a pochopitelně létající traktůrek. Objeví se i básník pronásledující své nepřátele s deštníkem a dostávající takovou nakládačku od světa, že to je i na starého dobrého osmdesátkového Kinga ukázkový příklad sadismu.

Tommknockeři jsou tedy docela bláznivá kniha. A jak se ukazuje, tahle bláznivost nemusí sednout každému (viz recenze Wojty Běhounka). Tahle kniha totiž vypadá jako to nejsjetější, co kdy King napsal. Což je docela zvláštní, když si uvědomíte, že pan autor byl už ofiko čistý (a podle poděkování prošel román drsnou kontrolou). Nejde přitom o bláznivé nápady a úžasnou paranoiu všeho a všech, z které by se P. K. Dick rozzářil jak sluníčko. Jde hlavně o to, že Tommknockeři nemají strukturu, která by dávala nějaký smysl.

Nejprve je hlavní hrdinkou Bobbi, co kope a kope. Pak se objeví její kámoš Gard, zkrachovalý, alkoholu propadlý básník, co chlastá a chlastá. Pak se objeví sled povídek, kde sledujeme obyvatele Havenu, jak „se stávají“ a vymýšlejí při tom nejrůznější blbosti (třeba jak poslat někoho na Altair 4 nebo jak se spojit s Ježíšem na televizoru, o vyslání zprávy, že je v městečku něco špatně, pomocí odpálení radniční věže coby rakety středního doletu… fakt, věž jako raketa, Verne tiše závidí). A pak se zase vrátí Bobbi a Gard a kopají a kopají a chlastají a chlastají a kolem nich jde všechno od devíti k pí na druhou.

Takže King to nezvládl? hele, fakt ne. Ta kniha je skvělá, vážně. Jen boduje v něčem trochu jiném. King si v ní totiž evidentně slovy klasika z Pul Fiction „zablbl“. A je to vlastne jeho poslední zablbnutí, pokud mě paměť neklame. Všechno, co napsal později, už bylo… usedlé. Což neznamená špatné, jen prostě… usedlé. protože do určité doby King v každé knize své čtenáře kousal do zadku, abychom ho parafrázovali. Byl zlej a byl drsnej. A ano, byl sjetej a ničil sám sebe (terapií je třeba Temná půle, že?).

V Tommyknockerech na tyhle časy evidentně vzpomíná a loučí se s nima – nikoliv formou terapie, ale prostě velkého večírku. Naprostá většina postav je tak silně vyšinutá a nemá budit soucit (s výjimkou geniálního závěru a pochopitelně bígla Petera), ale být zdrojem absurdních, hororově zeleným světlem z tommyknockerské lodě zalitých scén a brutálních hlášek nebo autorských komentářů. Takže se tu šije do vlády, policie, rednecků a pochopitelně se nechává příběh příběhem, že ano?

Takže i když se v románu dějí opravdu šílené a strašidelné věci, první se vám vypálí do hlavy hlavně Gardenerovo definitivní „uklouznutí“. Básnická sešlost jeho očima je prostě nádherná. Ano, vulgární, přepálená, ale nádherná. Když se o jisté majonéze dozvíme, že měla konzistenci a barvu býčího spermatu, zdá se, že je King jen infantilní. Jenže v kontextu dané scény je to prostě geniální štulec nafrnělé umělecké mafii… a to se autor teprve rozehřívá.

A tady je právě třeba se znovu vrátit k překladu. Milanu Žáčkovi všechna čest. Protože Tommyknockeři mají rytmus a duši. Je radost je číst i nahlas a některé obraty budete mít sto chutí používat… ideálně za zády svých nadřízených. Asi nejlepší rozpoložení, kdy knihu číst, je vůbec tehdy, když jste nasraní na svět a chcete ujistit, že někdo je na tom ještě hůř. Tommyknokeři jsou kniha pro vaše zlomyslná já – a ta nechtějí filigránsky vysoustružený syžet, že?

Nebo, druhá možnost, když chcete Kinga studovat a baví vás sbírat perličky v podobě odkazů na jiná jeho díla – pobavíte se u toho klauna, potkáte Jacka z Talismanu a vzpomenete si, že zvuky se nesou… A taky si uvědomíte, že druhá třetina románu je nácvik na Nezbytné věci.

Já tuhle knihu žeru pro obojí. A zrovna si ji čtu podruhé, o šéfce si myslím, že má orgasmy jako Bobbiina ségra (přečtěte si to, je to nádherné) a v šuplíku pod kompem mám momentálně dvanáct baterií…