Na pokračování postkatastrofického sci-fi thrilleru Přechod od Justina Cronina jsme museli čekat přes dva roky. Přiznám se, že přesto, jak se mi první díl líbil, jsem na tuto trilogii pozapomněl. Proto na mě zapůsobilo vydání druhého dílu trochu jako blesk z čistého nebe. Přízvisko bestseller poslední dobou získává více knih, než by bylo zdrávo, a ne vždy zcela po právu, což mnohdy vede ke zklamání pramenícímu z vysokého očekávání. K Přechodu jsem tedy přistupoval obezřetně, výsledek mě však mile překvapil. I proto jsem od Cronina očekával, že nasazenou laťku minimálně udrží i ve Dvanáctce.
 |
Nemá smysl tu podrobně rozebírat děj minulého dílu; proto pouze ve zkratce. Světu již nevládnou lidé, ale mutanti, či chcete-li upíři, kterým ale nikdo neřekne jinak než viráci. Bývali to lidé, než se nakazili virem. Ten se přenáší, jak to bývá u upíru zvykem, kousnutím. Původně bylo upírů dvanáct (odtud také název knihy) – plus jeden zvaný Nula, první nakažený. Nula býval profesorem biochemie, byl infikován na vědecké expedici v Bolívii, ostatních dvanáct subjektů byli zločinci, na nichž dělala americká vláda pokusy s virem. V roce, který je v knihách označován jako rok nula, se stala nehoda, při níž dvanáctka utekla z výzkumného zařízení. To znamenalo pro svět katastrofu. Dvanáctka si začala budovat vlastní armádu viráků. Bylo jasné, že lidé se dříve či později stanou pouze lovnou zvěří. Zdálo se, že klíčem ke všemu je mladá dívka Amy, nakažená virem, avšak zachovávající si svoje lidství…
Příběh ve Dvanáctce samozřejmě navazuje tam, kde předešlý díl skončil. Avšak stejně jako u Přechodu, i zde na nás čeká několik časových a dějových os. To platí především pro první polovinu knihy, kde si chvílemi může čtenář připadat trochu zmatený, obzvláště pokud si nepamatuje některá jména a události. Jako pomůcka slouží stručný seznam a popis všech důležitých postav v zadní části knihy. Naopak v prologu knihy autor chytře umístil dokument popisující předešlé události. Podobné dokumenty, prezentované na fiktivní Třetí celosvětové konferenci o Severoamerické karanténní epoše, která se odehrává v roce 1003 P. V. (tedy tisíc let po rozšíření viru) hrály v Přechodu důležitou roli. Dokázaly narušit stereotyp běžného textu a působily jako zpestřující prvek. Bohužel ale tentokrát v knize najdeme pouze pár map, zlepšujících čtenářovu orientaci, a již zmíněný prolog, který působí jako pomůcka pro zapomnětlivé – nebo pro ty, kterým se nechce číst znovu první díl.
Ale zpět k příběhu. Postav bylo v prvním dílu hodně a to především kvůli rozsáhlému ději a skokům v čase. S některými z nich se samozřejmě setkáme znovu. Jako například se starými známými z kolonie, jejichž osudy jsme v Přechodu sledovali. Bohužel se cesty těchto lidí, jejichž přátelství bylo posvěceno potem a krví, rozešly. A tak nás možná trochu překvapí, jaké osudy si pro ně autor přichystal. Je třeba říci, že postavy mají v Croninově díle velice důležitou roli. Ačkoliv může toto konstatování působit trochu hloupě, u některých děl to bývá tak, že jejich postavy působí pouze jako jakési loutky autorovy vůle. To je ale v případě Dvanáctky přesně naopak. Ne že by autor plnil vůli postav, ale nechává je žít vlastním životem a psychika hraje v jeho díle důležitou roli. Dalo by se říci, že spoustu času stráví čtenář v hlavách hlavních postav, což se může jevit jako nuda, ale Cronin tohle prostě umí a pro čtenáře je to obrovská výhoda, protože mu to pomáhá se vcítit nejen do postav, ale i světa, ve kterém žijí.
Přesto, že je děj vcelku košatý, je cítit, že má Cronin vše pevně v rukou. Již jsem zmínil různé časové osy vyprávění, stejně jako více dějových linií odehrávajících se současně. Je však třeba ocenit, jakým stylem si s tím autor dokázal poradit. A při zpětném pohledu a dočtení Dvanáctky je jasné, jak je vše skvěle promyšlené. Osudy mnoha lidí v různých časech se protínají a vše do sebe postupně zapadá jako díly skládačky. Odpovědi na některé otázky však stále zůstávají, na ty si budeme muset počkat do závěrečného dílu trilogie…
Co na knize ještě určitě upoutá je krásná lesklá obálka. Co se týče provedení, zaujmou také citáty na začátku každé kapitoly, které čerpají z takových autorů, jako je například William Shakespeare. Kromě prologu a epilogu má kniha dvanáct kapitol, což zřejmě nebude náhoda…
Dvanáctka nakonec opravdu nezklamala, v některých částech mi připadala dokonce lepší než předchozí díl. Jedna chyba by se ale našla; na poslední díl trilogie s anglickým názvem The City of Mirrors si totiž budeme muset zase nějakou dobu počkat, minimálně do příštího roku, kdy by měla kniha v zahraničí vyjít.
Recenzi na první díl si můžete přečíst zde “”ZDE”:/…ronin-justin“.
