V květnovém čísle Pevnosti Boris Hokr napsal, že jedním z motorů současné české fantasy je její historická podoba a že k hlavním strůjcům jejího úspěchu patří Ondřej Jireš. Nemám v úmyslu s tímto tvrzením polemizovat, naopak přitakávám: ano, Ondřej Jireš se významně zasloužil o rozvoj a propagaci historické fantasy u nás.
 |
Fantaskní příběhy z minulosti sice nalezly některé své kvalitativní i čtenářské vrcholy už v minulém desetiletí, zejména v jednotlivých dílech Jaroslava Mosteckého, Leonarda Medka a Juraje Červenáka; systematicky a koncepčně s takovým materiálem ale začal pracovat až Jireš. Po loňském třetím svazku série antologií Fantastická historie nastal čas na dílčí rekapitulaci.
Nejdřív pár slov k obsahu recenzované knihy. Tu zahajuje zkušený veterán Leonard Medek s příběhem Život za život, v němž na cestě za společným cílem spojil české Vršovce s loupeživými Vikingy. Povídka představuje obvyklý autorův standard, tedy spolehlivé řemeslo, nic víc a nic míň. Snad jen dodám, že se zřejmě stává čím dál větší módou využívat v české fantastice reálné postavy z fandomu (u Medka to tentokrát odnesl jistý Tomš Půlněmec z Děčína). Z Čech až do Svaté země v éře po druhé křížové výpravě došel na cestě za dědictvím hrdina novely Martina D. Antonína Saladinova lampa, český rytíř Drslav Hrot. Výchozí nápad příběhu považuju za zajímavý a dostatečně nosný, i když jeho zpracování mi připadá zbytečně dlouhé a popisné (nepopírám přitom, že třeba vyobrazení bitvy u Hattínu je velmi působivé). Vysloveným překvapením pro mne byla Vilma Kadlečková. Její svérázná variace na robinhoodovskou legendu, využívající keltské mytologie (při čtení jsem si vzpomněl na britský seriál z 80. let Robin of Sherwood, autorka zřejmě rovněž) a zajímavé jazykové zpracování pro mne představuje jeden z vrcholů antologie. Poprvé mám u této spisovatelky pocit, že jí jde hlavně o příběh a ne o krasodušské hrátky s formou. Dokonce si troufám říct, že povídka Starýma očima, za tisíc let disponuje podobnou energií jako rané texty Petry Neomillnerové.
Z antologie Písně temných věků editor převedl povídku Alexandry Pavelkové Řeka, protože mu lépe zapadala do koncepce. I po letech od prvního vydání musím konstatovat, že podobenství o nesmrtelnosti života, v jádru vlastně love story s „ekologickým“ motivem, neztratila nic ze svého kouzla. Následuje dosud zřejmě nejtemnější dílo Pavla Renčína, Hněv Boží, v němž čtenář nahlédne do morem sužované Itálie. Možná jako jediný v této knize se Renčín dokázal alespoň trochu přiblížit atmosféře a mentalitě obyvatel daného historického období. Navíc protagonista jeho příběhu dokazuje, že například na rozdíl od testosteronového šampiona Žambocha umí tento autor stvořit hrdinu, který nepřestává být hrdinou, ani když (zdánlivě) neuspěje. Nejslabší nakonec. Doborská skála Jana Č. Galety s nepříliš přesvědčivým jazykem a průhlednou zápletkou ukazuje, že mladý tvůrce je stále vlastně začátečník, i když bezesporu velmi pilný. Jeho zařazení po bok zkušenějších svědčí o editorově snaze vyzdvihovat nové talenty, jen škoda, že nedokázal Galetu přesvědčit k odevzdání kvalitnějšího textu. Obávám se, že v tomto případě jde o ediční omyl.
Jak editor sám podotýká v předmluvě, Krvavou ctí se uzavírá jedna etapa velkorysého cyklu Fantastická historie, věnovaná středověku od jeho počátků přes vrcholnou až po pozdní fázi. Úroveň všech tří částí je podle mého názoru srovnatelná, jistě obsahují i slabší příběhy, ale v zásadě chápu sérii jako kompaktní celek. Celý projekt je vlastně „work in progress“, Jireš neustále (pro někoho možná až nepřehledně) obsahově přebudovává jednotlivé svazky v nových vydáních, což má vedle editorova hledání co nejlepšího tvaru jistě také marketingové dopady.
Jak čtenář velmi rychle zjistí, v recenzovaném díle se české prostředí objevuje v překvapivě malém množství, hrdinové příběhů se potulují od Palestiny přes Británii, Uhry, Itálii až po Balkán. Míra „světovosti“ a „tuzemskosti“ prostředí povídek v Jirešových antologiích sice různě kolísá, ale připadá mi pro naše nejisté chápání vlastní historie typické, že v literární fikci dnes vlastně neustále porovnáváme naši minulost s minulostí jiných národů a posíláme Čechy do ciziny na zkušenou, případně pozorně sledujeme cizince u nás.
Když se trochu rozhlédneme po okolí, zjistíme, že zájem o minulost je nejen trendem žhavé současnosti, v Čechách totiž navazuje na hlubokou tradici historické beletrie. Před časem publikoval literární vědec Erik Gilk o tomto typu literatury studii, v níž konstatoval současný návrat k tradiční historické próze, kterou nepovažuje za příliš podnětnou pro další vývoj. Naopak jako naději do budoucna zmiňuje různé beletristické podoby alternativních dějin, vycházející z postmoderny; používá přitom poněkud zmatečně termín „historická fantasy“, kterou si evidentně plete právě s alternativně historickou sci-fi, protože uvádí jména Josefa Nesvadby a Jana Poláčka. Skutečnou historickou fantasy zřejmě nezná. Pokud přijmeme Gilkovu konstrukci, většinou by asi patřila spíše do onoho tradičního proudu. V některých, a to celkem významných dílech si ale autoři vysloveně postmoderně hrají, kombinují historii s mytologií, intertextově odkazují na díla svých kolegů a podobně. Do určité míry by tak současná česká historická fantasy mohla tvořit křižovatku mezi oběma zmíněnými vývojovými liniemi.
A ještě malá poznámka k formě. Jireše jsem vždycky považoval více za „mediátora“ než za editora v běžném slova smyslu. V době, kdy povídkové antologie u nás představovaly oblíbenou a žádanou formu prezentace české fantastiky, využil tohoto média tak jako málokdo před ním, nejen po literární, ale také po vizuální stránce. Jakožto absolvent studia nových médií by možná mohl někdy doplnit ediční aktivitu ještě dalšími propagačními metodami – komunikační technologie se stále vyvíjejí a umožňují věci ještě nedávno nevídané, tak proč toho nevyužít.
Abych ale stále neodbíhal od podstaty věci: antologie Krvavá čest rozhodně patří k nejzajímavějším knihám české fantastiky, které loni vyšly.
Vrcholný středověk se nesl ve znamení náboženských a světských válek, morových epidemií a dalších pohrom biblických rozměrů. V této temné době byli nositeli rytířských cností spíše lapkové a chudina, než rytíři hájící vlastní zájmy. Tyto motivy se zrcadlí v povídkách akčních i hororových, poetických i dobrodružných. Odhalte pod rouškou dějin silné příběhy dávných hrdinů! Antologie Krvavá čest spojuje nové fantasy povídky výrazných osobností domácí scény do barvitého obrazu vrcholného středověku. Vedle textů Leonarda Medka, Pavla Renčína a dalších zde najdete také novelu Martina D. Antonína z prostředí templářských tažení na Blízký východ. Povídková antologie Krvavá čest je dalším příspěvkem do volného cyklu Fantastická historie, který spojuje velkolepou tradici české historické prózy s moderním přístupem současných tvůrců podivuhodného žánru fantasy. (anotace)
Recenze na knihu od Josefa Šrámka
- Krvavá čest
- Editor: Ondřej Jireš
- Překlad:
- Série: Fantastická historie
- Forma: hardback
- Počet stran: 368
- Cena: 298 Kč
- Vydal: Triton 2012
Přečtěte si ukázku z knihy – úryvek z povídky Hněv boží Pavla Renčína.
Četli jste tuto knihu? Podělte se o názor! Krvavou čest si můžete zakoupit v našem e-shopu s 15% slevou.
Reakce
Děkuji za chválu i za konstruktivní kritiku. V případě jedné povídky dost drsnou, ale k tomu se vyjadřovat nechci. Rád bych okomentoval jiná tvrzení:
“Celý projekt je vlastně „work in progress“, Jireš neustále (pro někoho možná až nepřehledně) obsahově přebudovává jednotlivé svazky v nových vydáních, což má vedle editorova hledání co nejlepšího tvaru jistě také marketingové dopady.”
– Tomuhle opravdu nerozumím. Sestavil jsem 7 antologií. Z toho jsem 2 přepracoval do nového vydání. Jednak Čas psanců (2004 -> 2008) a také Písně temných věků (2005 -> 2013, vyjde za měsíc). Byly to mé první antologie, už dlouhá léta vyprodané, v brožovaném vydání. Když jsem se rozhodl vydat je znovu ve vazbě, vyměnil jsem v obou svazcích z různých důvodů pár povídek. Přímo v obou knihách uvádím, že je to jediné a finální přepracování a prozradil jsem tam zcela jasně své důvody. Žádný jiný titul jsem nikdy nepředělal a předělávat nebudu. Pokud se zaměříme konkrétně na cyklus Fantastická historie, o kterém mluvíš, tak zde tedy najdeme jeden přepracovaný titul z celkem třech vydaných. Co tedy znamená “Jireš neustále obsahově přebudovává jednotlivé svazky v nových vydáních”? A co se týče marketingových dopadů – ano, jistě se najdou čtenáři, kteří se rozhodnou koupit si obě vydání. Ale že by se na tom dalo jakkoliv stavět, to se s ohledem na související rizika nového nákladu rozhodně říci nedá a z marketingového hlediska je to opravdu nevýznamné.
“V době, kdy povídkové antologie u nás představovaly oblíbenou a žádanou formu prezentace české fantastiky, využil tohoto média tak jako málokdo před ním”
– Přijde mi, že jsi zapomněl, jaká byla situace, kdy jsme já i ty dělali své první sborníky. Tenkrát rozhodně nešlo o oblíbenou a žádanou formu. Naopak skoro nic nevycházelo, rozhodně mnohem méně antologií, než dnes. Nebyl vidět ani valný zájem zákazníků, ani se těch pár tehdejších sborníků nijak zvlášť neprodávalo (to by nám mohl říct Michael Bronec, který jako jeden z mála nějaké sborníky tehdy vydával). Osobně bych to spíš hodnotil tak, že jsem našel mezeru na trhu, u které se později ukázalo, že mělo smysl ji zaplnit. Tristní situaci ohledně českých antologií se podařilo odšpuntovat až trojicí Legendy české fantasy, Legie nesmrtelných a Imperium Bohemorum (vše 2006-2007, každá pro trochu jiného čtenáře). Nejvíce se na tom však zasloužil svou dlouhodobou prací právě Michael.
“Jakožto absolvent studia nových médií by možná mohl někdy doplnit ediční aktivitu ještě dalšími propagačními metodami – komunikační technologie se stále vyvíjejí a umožňují věci ještě nedávno nevídané, tak proč toho nevyužít.”
– Doporučuji všem, kteří jsou “na Facebooku, svou stránku o antologiích”:https://www.facebook.com/FantastickeAntologie . Dávám tam skici obálek, nepoužité ilustrace, zajímavosti z přípravy nových titulů, různé postřehy a komentáře. Kromě svých antologií tam upozorňuju i na zajímavé konkurenční projekty. Jakou další propagační aktivitu bys mi doporučil? Zcela vážně se tím zabývám a snažím se přijít na další cesty, jak své knihy propagovat a zároveň díky tomu přinášet čtenářům zajímavé exkluzivní informace, které se zpravidla od žádných nakladatelů nebo editorů nedozvědí. V tuto chvíli řeším e-booková vydání a uvažuji nad video trailery, kde bych však rád měl něco víc než jenom kameru rotující nad obálkou a k tomu pět patetických titulků. 🙂
“Dokonce si troufám říct, že povídka Starýma očima, za tisíc let disponuje podobnou energií jako rané texty Petry Neomillnerové.”
To je zajímavý názor 🙂 mně teda styly obou zmíněných dam přijdou naprosto odlišné – nevím, co je myšleno těmi ranými texty, ale pokud jsou to povídky z Petřiny první antologie, opravdu si myslím, že styly jsou úplně jiné.
Recenze mi přišla dobrá už jen z toho důvodu, že se nevěnujete jen knize, ale také tomu okolo 🙂 Jirešovy antologie (ty fantasy) mám všechny, až na Písně temných věků (a proto jsem rád za znovuvydání) – do toho počítám i Pod kočičími hlavami 😉 ačkoli ta mi asi přijde nejslabší i přes zvučná jména.
Jinak myslím, že mluvit o marketingu fantastiky v ČR je zbytečné – všichni víme, že peníze v téhle oblasti prostě nejsou a jediné, co můžete udělat, je zvolit co nejpřímější cestu k zákazníkovi – např. Temné časy kráčely ke komerčnímu úspěchu jak reklamní kampaní, tak obálkou, tak Kotletovou porno povídkou (on i Míla Linc tam má hezkou porno povídku) – ale prodávat historickou fantasy je přece jen těžší – zajímá se o ní pár nadšenců, kteří o ní ví a ostatní asi těžko “přemluvíte”.
Co si vybavuji, tak největší reklamu měl snad Pavel Renčín (plakáty v metru), ale tím to haslo. Jinak Pevnost, FB, weby atd, nic víc se asi dělat nedá. Samozřejmě můžete dostat geniální marketingový nápad, ale na to je třeba talent a i trochu toho štěstí. Tak ať se daří 😉
Mě se ale naopak zdá, že historická fantasy má poměrně stabilní a i široký okruh čtenářů, nemluvě o tom, že má imho největší potenciál ze všech “fantasmagorických” subžánrů oslovit i mainstreamového čtenáře, tj. mimo rybníček potrefených. Ale třeba se pletu a vidím to zkresleně 🙂
to Schramm
Já si myslim, že mainstreamového čtenáře (za kterého se považuji) zaujme spíš třeba Neomillnerová, Žamboch, Schink, Renčín, prostě kvalitní, ale “méně náročná” četba. Na čtení např. takového Leonarda Medka se já osobně musím hodně soustředit – ačkoli zrovna v téhle sbírce je jeho povídka zajímavá formou, ale obsahem “standard”, jak je v recenzi řečeno.