Arthura C. Clarka jsem měl vždycky v oblibě,starší knížka Město a hvězdy
určitě je velice čtivá. Ostatně jako většina Clarkových knížek…
Zaslouží si určitě recenzi, nebo spíše ohlédnutí (připomenutí).
MĚSTO A HVĚZDY
Úryvek z Prologu:
Město, jako jiskřící klenot, spočívalo v srdci pouště. Kdysi změnilo a přetvářelo, ale teď Čas míjel. Nad povrchem pouště se noc střídala se dnem, ale na ulicích Diasparu trvalo věčné odpoledne a temnota tam nikdy nenastávala. Dlouhé zimní noci pokrývaly pustinu jinovatkou zmrzlých zbytků vlhkosti řídké atmosféry Země, ale město neznalo ani chlad, ani žár. Nemělo žádný kontakt s okolním světem, bylo vesmírem samo pro sebe.
Kniha je přesně určena pro fandy Arthura C. Clarka, a jako jeden z nich jsem ji slupl skoro na posezení.
Na Zemi z této knihy není lehké žít, po obrovské válce s rasou Nájezdníků je zničená, pustá, a zbylo již jen samoobnovující se město Diaspar, existující již miliardu let. Kromě Diasparu neexistuje na Zemi jiný život, což se v průběhu knihy vyvrátí… ale nebudu už psát nic jiného o příběhu, protože u tohoto typu knih to vždy zkazí dojem.
TAKŽE CO TEDY MÁM PSÁT???????????
No, začal bych tím, že tato kniha JE SLUŠNÉ SCI-FI. JE TO ARTHUR C.CLARKE, no, a, no, ehm…. hmmm… CO SAKRA JEŠTĚ CHCETE SLYŠET????? PROSTĚ SI TO PŘEČTĚTE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! stojí to za to…Prostě je to dobrá knížka, která nezklame čtenáře očekávající dobrý příběh, zamotaný a podobný detektivce. Naopak nedoporučuji akčněji laděným jedincům.
Úryvek z 12. kapitoly:
Nikdo nikdy nedobil Shalmirane, ale ta nedobytná pevnost nakonec padla- padla, zničená trpělivými výhonky břečťanu generacemi slepě se plazících červů a pomalu se zvedajícími vodami jezera.
Obklopeni nábožným tichem jejího majestátu šli Alvin s Hilvarem mlčky ke kolosálním ruinám. Ponořili se do stínu puklé zdi a ocitli se v kaňonu, jehož stěny tvořily valy kamení. Před nimi se rozprostíralo jezero. Šli tak blízko ke břehu, až jim voda dosahovala právě k chodidlům. na úzkém proužku břehu se lámaly bez konce malinké vlny, ne vyšší než několik stop.
První se ozval Hilvar a mluvil tak nejistým hlasem, že se na něj Alvin udiveně podíval.
“Je tu něco, čemu nerozumím,” řekl Hilvar. “Není vítr, tak odkud se berou ty kruhy na vodě? Povrch jezera by měl být ideálně hladký.”
Než si Alvin rozmyslel odpověď, lehl si Hilvar na zem a ponořil pravé ucho do vody. Alvin se ze začátku divil, co chce jeho přítel objevit v takovéto poloze, ale po chvíli si uvědomil, že Hilvar poslouchá.
S jistým otálením, protože vody jezera, neodrážející světlo, nevypadaly zvláště povzbudivě, následoval Hilvarova příkladu.
