Ukolébavka – Palahniuk Chuck

Současného postmoderního amerického autora Chucka Palahniuka není nutno představovat. Na Fantasy Planet jsme mu již věnovali několik desítek řádků a stovek vlídných slov. Tentokrát se budeme věnovat jeho pátému románu, jenž vyšel po medicínsky laděném Zalknutí a před příběhem utlačované ženy v Deníku. Román s lyrickým názvem, odkazujícím na prostředek k uspávaní dětí, bude hned u znalců a fanoušků tohoto neortodoxního autora implikovat snahu masových médií navodit apatický stav u svých recipientů. Vytrhnout je z mondénní reality a vrhnout je do iluzorní pseudoreality. Budu parafrázovat Oliviera Toscaniho, když napíšu, že masové média se nám stále snaží podstrkovat ,,naparfémované zdechliny“.

,,Lidem, které milujete, můžete udělat horší věci, než je zabít.“ (str. 110)

Ze stránky formální čili struktury je Ukolébavka analogií arcislavného Klubu rváčů. Hlavními hybateli děje jsou zdánlivě protichůdné subjekty, jež vytvářejí tolik důležitou tenzi. Obdobně jako ve výše zmíněném kultovním díle, i zde se protagonista nachází před vlastní individuální metamorfózou, zatímco ženská kopie Tylera Durdena se již se svým osudem a postavením ve společnosti vyrovnala po svém. Co Palahniuk nechtěl, tyto dvě potenciálně fiktivní postavy se setkají za obskurních a bizardních okolností, jak již bývá v autorově případě zvykem, a jejich vzájemná sociální interakce je přivede nejenom na jiné myšlenky. Údajný pan Carl Streator, pedantní žurnalista s citem na detaily, a paní Helen Hoover Boyelová, (doslova) šamanka s nemovitostmi.

,,Nepoznám rozdíl mezi tím, co chci, a k čemu jsem vycvičený, abych chtěl.“ (str. 190)

Ukolébavka i navzdory víceru explicitních nápadů představuje spíše dílo konzervativnější, v porovnání s Klubem rváčů nebo Pygmejem, i když (radikální) pravicové metastázy v románu jsou nepřehlédnutelné. Carl Streator zde představuje již tradičně prototyp muže z generace X, jenž analogicky k mýtu o Prométheovi zůstává přikován ke konformizmu okovy konvencí a tradic západní společnosti. Protagonista zde vystupuje (jako bývá v palahniukovské fikci zvykem) nejprve jako nedobrovolná součást masy, jež usiluje o vymanění své individuality z tenat otupujícího života. Na cestě ke svému obrození se nejdříve uchýlí k rozkošnému obsedantně-kompulzivnímu chování, poté přesedlá na účinnější medicínu – sériové vraždění, až se konečně propracuje ke kýženému mesiášství, jež je u autora tolik populární. Carl Streator v románu personifikuje individualizmus a zejména potřebu psychické autonomie.

,,Zabíjíš úmyslně cizí, abys nešťastnou náhodou nezabil lidi, co máš rád.“ (str. 126)

V tomto ohledu připomíná Chuck Palahniuk nesmrtelného a nepřekonatelného Franze Kafku, jenž dokonce i v románově tvorbě nepřestal udivovat svým aforistickým mistrovstvím (aforizmy v jeho románové tvorbě dominovaly nad fabulí). Podobně i Palahniuk dokáže na malém místě rozvinout oči i mysl otevírající ideu, kterou pak využije jako refrén v sériové (místy i s menšími modifikacemi) replikaci. Inverze fundamentální teze o Velkém bratru je v kontextu Ukolébavky sice utilitaristicky, ale ne prvoplánově užita (i když se obávám, že Chucka již s touhle tezí několik lidí předběhlo). Představa entity Velkého bratra jako instituce, jež nemá za cíl sledovat, nýbrž generovat dostatečnou ,,zábavu“ na temporální vymytí neboli zaplnění mozkových kapacit všech jedinců a zároveň tak kastrujíc jejich autonomii myšlení a odnímajíc nejenom individualitu, ale i základní kámen západní společnosti, svobodu. Podobně i metafora, kdy se věci stávají pány svých majitelů, díky čemuž pohlcují duše svých vlastníků. Epidemie zvuku. Tichofobie. Mnohdy se stane, že tyhle mikroanekdoty a quasiaforizmy předčí i samotnou fabuli.

,,Možná právě kvůli tomuhle tolik masových vrahů pracuje ve dvojicích. Je to milé, necítit se sám, když jste ve světě plném obětí nebo nepřátel.“ (str. 115)

Streatorův ženský protiklad a v konečném důsledku i psychický nemesis (protagonista má ještě jednoho, neméně důležitého pro dospění k ,,poznání“), Helen Hoover Boyelová, dominuje sekundární dějové lince, která, dalo by se říci, mapuje ,,události po“, jež se sice vymanila z duševní katatonie, ale stále zůstává ochočena leskem drahých kamenů a bůžkem materializmu, Mamonem. Interakce mezi oběma postavami utváří kýženou tenzi potřebnou pro vzájemné osvobození se, jež je v důsledku několika nečekaných zvratů sympaticky, nápaditě a vtipně ilustrováno v závěru románu. Zde se objevuje atribut známý i z předcházejících autorových románů, kdy jejich protagonisté beznadějně ztraceni v mase konformizmu k svému duševní vzkříšení nutně potřebují protihráče, jenž je do určité míry mentor, ale nutně musí dojít k okamžiku, kdy žák překoná svého učitele, jak psychicky, tak i fyzicky. V románu, jenž představuje proklamaci individualizmu, zavání tenhle symbioticko-parazitický vztah pseudoaltruizmem. Jenomže to by to nesměl být Palahniuk, transgresivní postmoderní spisovatel, jenž k v podstatě konzervativním (i sentimentálním) cílům nabízí radikální a neortodoxní řešení.

,,Svrchovaným následkem smrti je invokace znovuzrození.“ (str. 69)

Ukolébavka představuje specifický unikát v palahniukovském portfoliu. Autor si zde pohrává s nadpřirozenými silami, jež jsou demonstrovány různými způsoby. Kromě teizmu a ateizmu zařazuje do příběhu i pohanský kult, jenž v tomhle případě představuje jakýsi průsečík obou pólů. Palahniuk se staví striktně vůči jakékoli formě fanatizmu, ale s nenápadným pomrknutím uznává, že někdy takováhle záležitost není špatnou věcí. I když špatná teologická kombinace představuje podobně účinnou zbraň jako masmédia, jež se lehce užívá k ovládaní masy poslušných oveček (o čemž svědčí i aféra ze zámoří, kdy jistý senilní pán rozluštil písmo svaté a stanovil konec světa na 21. května). Oním problémem je spíše uniformita současné vyspělé společnosti, kdy můžeme rozdělit lidi na dva typy: prasata a ovce. Prasata jsou ten druh, jenž je neustále baven a ubíjen Velkým bratrem (skvělým příkladem je právě bulvár, který představuje manu pro tenhle typ), a druhým jsou ovce, jež věrně následují svého pastýře bez ohledu na to, jestli je povede do záhuby. První jsou spíše liberálnější typ, druhý konzervativní, ale přesto mají jeden společný rys – ztrátu individuality. Proto se autor snaží své fanoušky nejenom navést na cestu opětovného nalezení své duševní autonomie a vymanění se zpod jařma cizího opanování. Právě díky této snaze je Palahniukovým druhým jménem ,,mesiášský komplex“.

,,Zkratkou k zavření dveří za vším se dostanete tak, že se zahrabete do detailů.“ (str. 25)

Kromě nadpřirozené aury je Ukolébavka zajímavá taky faktem, že jde o autobiografické čtení. V každém protagonistovi spisovatelova románu se nachází větší či menší část autora. V tomhle případě představuje Carl Streator téměř identickou projekci Chucka Palahniuka. A to od zcela běžných záležitostí jako je studium žurnalistiky až po implicitní homosexualitu. Zde dochází k dvojité formě psychohygieny – po prvé, když autor román psal, a po druhé, když ho čtenář čte, ideální kombinace spojení příjemného s užitečným. S odstupem času taky můžeme tvrdit, že autorův tvůrčí styl je charakteristický intertextuálností. V Ukolébavce se nachází pasáž, jež zároveň odkazuje na Neviditelné nestvůry i Pygmeje. Road story pasáž v sobě kumuluje hledání vlastní identity a zároveň i pastiš typické americké nukleární rodiny. Některé motivy představují referenci na oblíbená a drastická Strašidla, čehož je Ukolébavka obsahově spíše derivátem, ale chronologicky je anticipuje.

Každopádně čtenáři se opět dostává do rukou pečlivě strukturovaný text se skvěle načasovanými zvraty, překvapivými, černohumornými i sentimentálními pasážemi. Autor znovu dostává svému minimalistickému stylu s chirurgicky přesně rozloženým syžetem, didaktickými detaily, ale i neortodoxností či kontroverzností. Transgrese, subverze, nonkonformizmus, antiunitární vzpoura, pranýřovaní společenských tabu, falešná autenticita, to vše na jediném místě. V Ukolébavce.

Román kultovního autora, který se proslavil především svým Klubem rváčů. Novinář Carl Streator, který píše sérii článků o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat, si povšimne, že na místech, kde k úmrtím došlo, se obvykle vyskytuje kniha Básně a říkanky celého světa. Kniha obsahuje neškodnou říkanku, ve skutečnosti však šamanskou formuli, která po přednesení, dokonce i v duchu, zabíjí. Carl se rozhodne „zachránit svět“ a po knihovnách ničí výtisky téhle knihy. Do cesty se mu připletou další postavy: Helen, která prodává domy, v nichž straší; Helenina asistentka Mona, oddávající se modernímu kultu; ekoterorista přezdívaný Ústřice. Každý však touží odhalit tajemství knihy ze zcela jiných důvodů: zachovat svět je přání z nejpříjemnějších – ostatní chtějí moc, peníze, chtějí ovládat druhé… Palahniuk své příznivce nezklame ani v novém románu: najdeme zde bravurní autorský styl plný sarkasmu, černého humoru, jízlivostí i sprosťáren. (anotace)

• Autor: Chuck Palahniuk
• Překlad: Richard Podaný
• Forma: hardback
• Počet stran: 224
• Cena: 249 Kč
• Nakladatel: Odeon, 2011

Martin Kudláč (redaktor)

martin.kudlac@fan­tasyplanet.cz