Romány s upíry v hlavní i vedlejší roli už pomalu vychází z módy a je na čase dát zasloužený prostor také jiným „dětem noci“, které v příbězích o upírech hrály nanejvýš druhé housle. Řeč je o vlkodlacích, kteří patrně neujdou osudu svítících upírů ze Stmívání. Na úspěch Stephenie Meyerové s upíry se rozhodlo navázat hned několik autorek dívčích románů s vlkodlaky. Jednou z nich je Maggie Stiefvaterová a její vlkodlačí trilogie, jejíž druhý díl s názvem Váhání vám zkusím popsat.
Pokud nepatříte mezi romantiky v pubertě, nemusíte ještě otáčet oči v sloup. Váhání není jen dalším tuctovým dívčím románem s mladou lidskou hrdinkou, která se zamiluje do hustoborce, který po nocích běhá v lesích a se zbytkem vlčí smečky vyje na měsíc, ačkoli autorka se ani těmto klišé nevyhnula (ani nemohla). Váhání a hlavně předchozí Mrazení totiž dokáží oslovit každého alespoň trochu citově založeného čtenáře, protože dovedně pracují s emocemi, které musel alespoň jednou v životě prožívat i dnešní otrlý cynik.
Protože se jedná o prostřední díl trilogie, neuškodí krátké přiblížení románu Mrazení, kterým celá ta sladkobolná záležitost začala. Hlavní hrdinka Grace je sedmnáctiletá introvertka, žijící se svými rodiči v typickém americkém městečku Mercy Falls v Minnesotě. Grace má ráda vlky, ačkoli se ji v dětství pokusila sežrat vlčí smečka. Zvlášť si oblíbila jednoho vlka se žlutýma očima, kterého vídala pouze v zimě. Její vlk samozřejmě není obyčejná psovitá šelma, ale pohledný, citlivý a slušný vlkodlak Sam, kterému se přes léto navrací jeho lidská podoba. Kromě Sama se lesy v okolí Mercy Falls prohání taky spousta dalších vlkodlaků, kteří sice splňují některé zažité představy (bolestivé proměny ve vlka a zpět, život v honosném sídle, skrytém v lesích, vytí na měsíc, hierarchie smečky atd.), ale kterým dala autorka poměrně originální vysvětlení jejich vlkodlačí podstaty – je jí citlivost na změnu teploty svého okolí.
Pokud je dostatečně teplo, dokáží si vlkodlaci udržet svou lidskou podobu, ovšem s nadcházejícím podzimem stále hůře reagují na teplotní výkyvy a zimu tráví výhradně ve vlčí podobě. Život vlkodlaka tak není jednoduchý, navíc má každý vlkodlak jen omezenou životnost – každý rok se do lidské podoby vrací na kratší dobu, až nakonec zůstane výhradně ve vlčí podobě. Samovi zbývá jeho poslední rok, a právě tehdy se definitivně setkává s Grace a výsledkem je čítanková láska, ohrožovaná lovci vlků, žárlivou vlkodlačicí Shelby, chladným počasím a hlavně vědomím brzkého, patrně neodvratného konce, kdy Sam definitivně zůstane ve vlčím kožichu. Žádné stříbrné kulky, svěcenou vodu a podobné nesmysly v románu nenajdete.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
Váhání dějově bezprostředně navazuje na Mrazení. První díl byl střídavě vyprávěn z pohledu obou hlavních hrdinů, ve druhém dílu se autorka snaží o zapojení dvou dalších postav. První z nich je arogantní, rozmazlená a nabroušená Isabel, ze které se po prvním dílu stala „kamarádka“ Grace a kterou je možné označit za prototyp „ledové královny“, starající se o většinu pronesených jízlivostí. Druhou, zcela novou postavou je Cole St. Clair, egomaniakální, namistrovaný feťák, zpěvák a psychotik v jedné osobě, který v románu plní úlohu typického trickstera.
Jenže zatímco v Mrazení dvojí pohled na stejné události nebo vzájemné doplňování děje z pohledu jedné postavy funguje výborně, ve Váhání tento způsob vyprávění příliš nefunguje. Isabel dostává jen velmi málo prostoru a autorka očividně neví, co s ní; ani Coleův pohled na věc nijak nenadchl, ačkoli šlo o postavu s největším potenciálem narušit život vlkodlačí komunity (což se povedlo jen do jisté míry).
Výrazným rysem Mrazení je citlivost, s jakou je příběh vyprávěn, což může znít banálně, nicméně autorka skutečně dokázala napsat něco, co má reálnou šanci oslovit především citlivější čtenářky (a čtenáře, pokud se z nějakého důvodu rozhodnou tyto knihy číst), a to množstvím drobných postřehů nebo detailů, kterých jsou obě knihy plné. Váhání útočí na citlivost daleko méně, což souvisí nejen s použitými postavami, ale také s tím, že autorka recykluje některé postupy a nápady (především neustálou hrozbu odloučení a osamění, také motiv zakázané lásky). Výsledkem už není láskyplná romantická melancholie Mrazení, ale spíše neurčitá směs pocitů (konkrétně nejistoty, odloučení, vzteku a zoufalství).
Druhým výrazným rysem Váhání je jeho předvídatelnost. Pokud po třiceti stránkách dokážete předpovědět konec druhého dílu, pak se příliš nedá hovořit o strhujícím příběhu – čtenáře tak musí zaujmout výplň mezi začátkem a koncem knihy, která je ovšem o třídu horší než v Mrazení. V něm čtenář věděl, co se děje a proč se tak děje (děj dával smysl, motivace hlavních i vedlejších postav byly realistické). Ve Váhání si čtenář bude často klást otázku, co se vlastně vůbec děje a proč.
Autorka si s návazností na Mrazení příliš těžkou hlavu nedělala a většina zajímavých situací či vedlejších postav zůstává v druhém díle nevyužita – vlkodlačí smečka se sice rozrostla o tři nové jedince, ve Váhání se však objevují jen dva – Cole a Viktor. Vlkodlačice Shelby, která žárlila na Grace, se ve Váhání neobjevuje vůbec. Rovněž Graceina kamarádka Olivie, ze které se taky stal vlkodlak, chybí a pátrání po ní probíhá víc než vlažně. Konflikt Sama s rodiči Grace působí nepřesvědčivě a neodpovídá jejich chování z prvního dílu, kdy si své dcery prakticky nevšímali a celkově vzato působí samoúčelně (aby se alespoň něco dělo).
Napravení Colea St. Clair je pak „zlatým hřebem“ druhého dílu. Rozmluva, ve které do té doby zkažený a sobecký Cole vymlouvá Isabel, aby se s ním vyspala, překonává i postkoitální dialog mezi Samem a Grace z prvního dílu (1). Alespoň že proměna chování Grace ze zodpovědné, racionálně plánující premiantky v pubertální třeštidlo, toužící být jen se svou láskou, tudíž létající z průšvihu do průšvihu, odpovídá logice Mrazení.
Třetím výrazným rysem Váhání a předchozího Mrazení je pozvolné tempo vyprávění. Přesto se čtenář nebude ani v jednom případě nudit a i ve Váhání se toho nakonec stane docela dost, aby bylo možné se těšit na třetí a snad závěrečný díl, který dá ději Váhání větší smysl. Snad.
Technické stránce není co vytknout, korektury jsou provedeny pečlivě, překlad Dominiky Křesťanové se zlepšil, ovšem překlady veršovánek Sama působí i nadále trapně, což není vina ani tak překladu (který se ani nerýmuje), jako autorky. Pevná vazba a decentní obálka ladící s prvním i plánovaným třetím dílem. Struktura zůstala zachována, i Váhání je roztříštěné do několika desítek mikrokapitol, bohužel stále chybí obsah, což je chyba (zvlášť, pokud se chci k některým momentům vrátit).
Shrnuto, pokud si chcete duševně odpočinout nad nenáročnou knížkou a vypnete logické myšlení, líbilo se vám Mrazení, nevadí vám opakování téhož schématu v jiných kulisách a chcete vědět, jak příběh, který nevyznívá optimisticky, ale depresivně (u dívčích románů nevídaná věc), dopadne, pak s koupí Váhání nemusíte otálet. Pokud chcete nadupanou akci a brutální souboje s vlkodlaky, pak knihu ani neberte do ruky.
1) Jen stručně (str. 264). Sam: „Nevíš o všem, co se mezi námi děje. Jsou to vážně hrozné věci. Bude z toho hádka, jestli ve mně zbyla alespoň špetka morálních zásad. I když o včerejší noci asi sotva.“ Grace: „Máš z toho výčitky?“ Sam: „Ne. Možná maličko. Připadám si…nesvůj.“ Grace: „Použili jsme ochranu.“
Vlkodlaci z Mercy Falls se vracejí. Teď, když se Grace a Sam našli, musí bojovat, aby mohli zůstat spolu. Pro Sama to znamená zúčtovat s minulostí, pro Grace vyhlížet budoucnost, která je čím dál nejistější. Do jejich příběhu však nečekaně zasáhne nový vlk jménem Cole, který bojuje se svými vnitřními démony a už navždy chce zůstat ve vlčí kůži. Sam si naopak stále nemůže zvyknout na svou lidskou podobu. Tolik se bojí, aby nepřišel o své nové štěstí s Grace. Jenomže netuší, že v Grace, uvnitř jejího těla, roste hrozba, která je může o jejich štěstí připravit… Bude láska dost silná na to, aby se poprala s osudem? Můžeme se vyhnout tomu, kým jsme? (anotace)
- Autorka: Maggie Stiefvaterová
- Překlad: Dominika Křesťanová
- Formát: hardback
- Počet stran: 324
- Cena: 298 Kč
- Nakladatel: Argo, 2011
Petr Bouda (redaktor)
petr.bouda@fantasyplanet.cz
Váhání nad Váháním
Tak nějak nechápu, že už čtu čtvrtou nebo pátou recenzi konstatující, že tato kniha vlastně za moc nestojí. Je nutné, aby byla soutěž recenzentů koncipována takto?
Váhání?
* přemýšlím, jak to vyjádřit *
Docela by mě zajímalo, co je bráno z recenzí jako to, že konstatují, že kniha “vlastně za moc nestojí”. 🙂
Úkolem recenze má být knihu charakterizovat a přiblížit čtenáři. Myslím, že většina recenzí právě tohle dělá – podle recenzentova nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud bych měla posuzovat informace získané ve většině z nich, tak by mi Váhání zapadlo do škatulky “vcelku čtivý dívčí román pracující s nadpřirozenými prvky”.
(Na druhou stranu, nejsem nezaujatý čtenář recenzí, taky jsem jednu na Váhání napsala 🙂 ).
To Surveyor – ostatní recenze jsem (vyjma recky Petry babulákové tady na FP) nečetl, takže nevím, jestli říkají totéž, ale pokud se většina recenzentů shodla, že Váhání je slabé, tak by na tom “něco” mohlo být. Já se pokusil srovnat Mrazení – které je dost dobré – s Váháním. Rozdíl mi přišel asi jako mezi filmy Rambo a Rambo 2. V podstatě bylo Váhání zbytečné, Mrazení mohla být klidně “stand alone” knížka, ale peněženky čtenářů je třeba řádně podojit alespoň trilogií. Doufám jen, že třetí díl (Forever) bude lepší než Váhání, ikdyž Mrazení nejspíš nepřekoná.
A koncipování recenzentské soutěže – doporučuji kontaktovat přímo její organizátory, případně si pročíst pravidla soutěže.
Re: soutěž recenzentů
Ano, je to nutné. Na http://soutezrecenzentu.cz (zvláštní, že organizátoři nepožadují, aby u recenzí byl vedle loga hlavně odkaz) se o tom opravdu můžeš poučit, pokud máš pár hodin se tím bordelem prokousávat.
Stránky
Ale jo, byl jsem se tam podívat, abych si to ujasnl. Ten lehce utajený režim taky moc nechápu.