Les – Strugačtí Arkadij a Boris

V první dějové linii románu sledujeme osud pracovníka Správy Perece. Perec už má všeho plné zuby – do lesa ho pustit nechtějí, ovšem ze Správy taky ne, byť je jim tam jako vystudovaný filolog doslova na houby. Kvůli touze odcestovat alespoň domů se zaplétá do čím dál absurdnějších situací, ponejvíce díky tomu, že Správa je přebujelý administrativní moloch. Bez průkazky neexistujete, chcete-li se někam dostat, musíte vyplnit formulář nejlépe o třech kopiích, mnoho pracovníků se jen tváří, že pracuje, a jiní vymýšlejí ta nejabsurdnější nařízení, jakých by mohl být člověk schopen. Nezřídka pak Perecovy příhody připomínají dlouhou noční můru, ze které se jen tak neprobudí. Mezitím se Správa skrze své pracovníky snaží les a jeho obyvatele přetvořit k obrazu svému, vytěžit jej a využít, co to dá, a hrozně se diví, že z toho domorodci nejsou vůbec nadšeni. Perec při svém snažení pomalu ztrácí síly, a tak je otázkou, zdali se nechá mlýnskými kameny administrativního šílenství rozdrtit, nebo ne.

Druhá dějová linie náleží Candidovi, přezdívanému Mlčoch – bývalému pilotovi Správy, který kdysi v lese havaroval, ztratil paměť a byl přijat vesničany. Jeho jinakost a drobné fragmenty vzpomínek z něj činí zvědavějšího, než jsou lesní lidé. Candida trápí spíše skutečnost, že jedna vesnice zaroste otrávenou houbou a jiná ne, další je zničehonic zalita vodou nebo pohlcena bažinou… a tak se vydává do bájného Města, kde by získal na všechny své otázky odpověď a případně našel šanci se dostat zpátky ke svým původním přátelům a kolegům. Jenže rozuzlení, kterého se Perec i Candide nakonec dočkají, nebude ani pro jednoho nijak povzbuzující.

Jak slova, věty a stránky ubíhají (přičemž Perecovi a Candidovi je vždy poctivě věnována celá kapitola), začnou v hlavě čtenářově hlodat neodbytné otázky: Rozprostírá se les na cizí planetě, nebo je to bílé místo, jakýsi ztracený svět na naší Zemi? Odehrává se jeho děj ve dvacátém století nebo už v jedenadvacátém? Na celkovém vyznění románu má tak nemalou zásluhu i zvláštní neukotvenost děje a místa. I když poselství románu nevyznívá nijak optimisticky, autoři své dílo dokázali – u obou dějových liníí okořenit i humorem, sžíravým a ironickým. Na Perecově straně má na tomto obrovskou zásluhu šofér Esíčko, notorický holkař, a na straně Candidově naprosto neuvěřitelně upovídaná Nava – i když zde se občas humor střídá s otravností.

Les není román, který by se lehce četl. Je neakční, komplikovaný, škodolibě sarkastický i hluboce přemýšlivý. Lidská bezohlednost, hloupost a touha po moci je nezničitelná a je jedno, v jakém režimu, státě a době kvete. Proto i když měl román v duchu hesla „pod svícnem je největší tma“ v první řadě kritizovat absurdnost administrativy Sovětského svazu šedesátých let, je dílo bratrů Strugackých stále živé a ještě dlouho bude – dokud nezemře poslední úředník a dokud se poslední lejstro na světě nerozpadne na prach.

Na jedné straně existuje Les, kde je všechno jinak – nábytek, oděvy a věci denní potřeby tu vyrůstají ze země, hlína chutná a je výživná jako sýr, houba zaroste celé vesnice – je to tajuplný, nepochopitelný prostor, kde se pohybují mrtváci a kam se pozemšťan sám neodváží. Na druhé straně si lidé sami vytvářejí stejně absurdní svět nesmyslných, protiřečících si byrokratických předpisů, zákazů a příkazů, které je nutí chovat se stejně nepochopitelně. (anotace)

• Autoři: Arkadij a Boris Strugačtí
• Překlad: Libor Dvořák
• Formát: hardback
• Počet stran: 280
• Cena: 298 Kč
• Nakladatel: Triton, 2011

Vendula Brunhoferová (redaktor)

vlcacka@atlas.cz