Neuromancer – Gibson William

Děj románu začíná v Chibě, japonské megalopoli, která je vizí kyberpunkové budoucnosti, připomínající svou bezútěšností L. A. z Blade Runneru. Prostitutky, drogově závislí, kriminálníci s kybernetickými implantáty, pašeráci, hackeři – ti všichni se snaží v Chiba City přežít. Jedním z překupníků protloukajících se Chibou je i Case, bývalý elitní hacker, který se dopustil osudové chyby, když se rozhodl okrást své zaměstnavatele. Trestem bylo selektivní poškození nervové soustavy, takže se Case už nemůže připojit do kyberprostoru a musí se živit jako překupník. Zadlužený, nezaměstnaný, drogově závislý a se sebevražednými sklony. A právě tohoto zkrachovalce si vybere Armitage pro svou šílenou operaci – hacknutí umělé inteligence: „Casei, co bys řekl tomu, kdybych ti oznámil, že můžeme napravit to tvoje nervové poškození?“ „Řek bych, že máte v hlavě nasráno.“ Armitage přikývl. „A pak bych se zeptal, jaký máte podmínky.“

Hlavní antihrdina Case je sice úspěšně vyléčen, takže se může opět vrátit ke své původní práci, dokonce je zbaven i drogové závislosti, ale věc má háček. „K vystýlce různých artérií máš, Casei, uvázaných patnáct váčků s toxinem. Rozpouštějí se. Velice pomalu, rozhodně se ale rozpouštějí… máš čas provést to, na co si tě najímám, tím to ale končí. Udělej tu práci a já ti můžu píchnout injekci s enzymem, co úvazy rozpustí, aniž by se váčky otevřely.. .jinak se váčky rozpustí a jsi zase zpátky tam, kde jsem tě našel.“ Od tohoto okamžiku začíná šílený závod s časem, v němž se trio Case, Armitage a Molly, drsná bodyguardka se zrcadlovkami natrvalo implantovanými přes oční jamky a desítkou dobře ukrytých čepelí (1), snaží o zdánlivě nemožné.

Děj se začíná stále více komplikovat. Aby mohlo ústřední trio hrdinů hacknout umělou inteligenci, musí získat odpovídající vybavení a najmout další lidi, tedy splnit nezbytné vedlejší úkoly, což je náplň druhé části románu nazvané „Nákupní expedice“. V knize se jako vedlejší postava objevuje Fiňák, překupník všeho možného elektronického zboží a kradeného software (2), okrajově je zmíněn Bobby Quine i Johnny Mnemonic (3). Další vedlejší postavou, která hraje v románu zásadní roli, je hacker McCoy Pauley alias Dixie Lajna, přežívající pouze jako konstrukt na ROM, fyzicky již dávno po smrti. Svou přezdívku získal kvůli tomu, že přežil tři lajny (4) za sebou, když se snažil hacknout umělou inteligenci. Do týmu je přibrán ještě zvrácený sadista Peter Riviera, který dokáže vytvářet hologramy, v pozdějších částech románu Caseiovi pomáhá ještě rastafariánský (5) bojovník Maelcum. Protivníky hlavních hrdinů jsou – v jistém smyslu – Wintermute (6), Turingova policie a samozřejmě také Neuromancer. Každá z těchto postav by mohla mít vlastní povídku, natolik jsou zajímavé.

Román je zasazen do typických kyberpunkových kulis megalopolí plných mrakodrapů, neonů a pochybných existencí, poté se však přenáší na orbitální stanici Svobodná čtvrť. Popisy na začátku některých kapitol jsou stručné a výstižné: „Lidská DNA roztahující se z hluboké studny gravitace jako naftová skvrna po moři… Svobodná čtvrť. Představuje toho mnoho a ne všechno je zřejmé turistům, kteří vyletí studnou raketoplánem nahoru a zase dolů. Svobodná čtvrť je bordelem i bankovním uzlem, místem radovánek i svobodným přístavem, hraničním městem i lázněmi.“ Nepřekonatelný je však popis aplikace počítačového viru Kuang Special verze 11, připomínající elektronické origami.

Se zajímavými popisy okolí i vizí, resp. halucinací hlavního hrdiny Case, však souvisí i další aspekt románu, kterým je obtížná srozumitelnost. Ze snadno představitelných pozemských měst se děj přibližně zbylých dvou třetin románu přesouvá na bizarní vesmírnou stanici, což ještě více dezorientuje už tak zmateného čtenáře. Mimochodem, nejslabším bodem celého románu jsou podle mého názoru právě vesmírní rastafariáni a celá jejich subkultura, která je natolik odlišná, že do světa Neuromancera vůbec nepasuje.

(Ne)srozumitel­nost?

Neuromancer je sice základním dílem kyberpunku, kterým pak budete poměřovat všechna ostatní, pozdější díla, ale vyžaduje od čtenáře jistou vyspělost, jinak si z něj odnesete pouze velmi neurčitý dojem akčního sci-fi v zajímavých, ale postupem času stále bizarnějších kulisách. Může za to v prvé řadě „dospělost“ tématu, která se projevuje nejen v motivaci hlavních hrdinů, v jejich vztazích, obavách či utrpení (protože autor se s postavami příliš nepárá), ale také v ústřední zápletce, která je postavena na existenci dvou soupeřících umělých inteligencí, které se snaží splynout a vytvořit kvalitativně odlišnou entitu (7).

Druhým důvodem je bohatý Gibsonův jazyk. V prvé řadě slang používaný nejrůznějšími subkulturami, jazyk spodiny společnosti, hemžící se výrazy jako vymetáci, transplanťáci, kraváci, klump, zašívačka, horkej nášleh, taktičáci, bleskáči a podobně. Dále autor používá zkomoleniny (např. architekologie, koptéry, špatné skloňování přídavných jmen – např. Lajnovo konstrukt namísto Lajnův konstrukt), neexistující pojmy (roubování nervů, vyživovací vany, dermadisky, kyberprostorové decky, loft, syretka, šipkovka), nebo přejaté výrazy (gajdžin, hamaka, vošanovat, jakitori). Jinak řečeno, u téhle knížky si kromě představivosti rozšíříte i slovní zásobu.

Třetím důvodem obtížné srozumitelnosti je narůstající složitost Neuromancera. To, co zpočátku vypadá jako nadupaný akční nájezd (vrcholící v první třetině knihy nájezdem Panterů Moderňáků na budovu Sense/Net), se postupně stále více a více komplikuje, postavy se chovají nepředvídatelně, odhalují své skryté motivy a pravé identity. Častým prvkem je zrada, postavy jsou zneužívány k dílčím cílům a poté ponechány svému osudu, nebo rovnou zlikvidovány. Žádná postava nemá jistotu, že není další na řadě.

Čtenář sleduje prakticky veškerý děj z pohledu hlavního antihrdiny Case, dozvídá se ty samé informace (resp. útržky informací) v „reálném čase“, což sice čtenáři umožňuje snadné ztotožnění se s hlavním hrdinou, na druhé straně mu nedává informační převahu, neboť paralelní dějové linie se vyskytují až v závěrečné fázi románu. To samozřejmě klade na čtenáře větší nároky. Ostatně, sám Gibson přepisoval Neuromancera dvanáctkrát a stejně nebyl s výsledkem spokojen. Závěr je sám o sobě makačka na bednu, našlapaný do posledních zhruba čtyřiceti stran textu. Dává smysl, nevysvětluje však vše (8). Poslední věta románu měla patrně zabránit samotnému autorovi napsat pokračování, naštěstí se tak nestalo a Gibson dopsal ještě dva díly: Count Zero a Mona Lisa Overdrive.

Nadčasovost v praxi

Neuromancer je názorným příkladem definice nadčasovosti v praxi. Téměř třicet let staré, ale stále aktuální dílo, které nezastaralo ve svých podstatných aspektech od doby svého prvního vydání v roce 1984 ani o vteřinu, byť Ondřej Neff tvrdí v předmluvě pravý opak: „…všechny ty vize o sítích a virech a bariérách proti virům, jenže jejich podstata rychle zastarává. To ostatně byl i jeden z mých mnoha překladatelských problémů, že technicky to nesedělo už v tom roce 1988, kdy jsem na překladu pracoval.“ (9) Nejrůznější prvky či nápady použité Gibsonem byly ostatně přímo či nepřímo použity v nezměněné podobě v řadě pozdějších kyberpunkových děl, především v Ghost in the Shell, Shadowrunu, Meat Puppetu nebo v Matrixu, tedy v dílech o pět až čtrnáct let novějších.

Mimochodem, právě Neuromancer – spolu s povídkou Jak vypálit Chrome – definoval a popularizoval koncept kyberprostoru (10). Je otázka, nakolik právě Gibson ovlivnil současnou podobu internetu. Ke kyberprostoru, jak jej popsal Gibson a následně vizualizoval například Ghost in the Shell nebo Matrix, však má současná verze internetu stále velmi daleko. Jsem zvědav, zda a kdy se Gibsonovy vize dočkají svého uskutečnění, respektive nakolik je jeho předpověď budoucího vývoje technologií přesná.

Technická stránka

Kromě nové paperbackové obálky Marońského, ladící se zbylými knihami edice Mistrovská díla SF, je nejzajímavější nový překlad Josefa Rauvolfa, který je – s veškerou úctou k Ondřeji Neffovi – alespoň o třídu dvě lepší. Namísto zdlouhavých lingvistických rozborů obou verzí a srovnávání s originálem jen pro ilustraci překlad úvodní scény od Neffa:
„Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize… Barmanův úsměv se roztáhl. O jeho šerednosti šly legendy. V téhle době si krásu mohl dovolit každý, a kdo se jí vzdal, měl to ve znaku. Sahal pro další džbán a starobylá protéza zakvíkla. Byla to ruská vojenská protéza, sedmifunkční manipulátor s fídbakovým posilovačem, vložený do plastiku růžového jak žížala. „Vy jste moc velký šoumen, Herr Case,“ zabručel Ratz: ten zvuk měl být smích. Poškrábal si růžovým klepetem převislé břicho zakryté bílou košilí. „Jste tak trochu komický šoumen.“ „Jistě“, řekl Case a upil piva. „S někým tu sranda bejt musí. S váma ale do prdele vážně neni.“
A nový překlad od Rauvolfa:
„Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál… Barman se usmál ještě víc. O jeho ošklivosti se vyprávěly legendy. Jako by se za tím, že se mu nedostávalo krásy, v době, kdy si ji mohl dovolit každý, skrývala nějaká předzvěst. Když se natáhl po dalším půllitru, starodávná ruka zakvílela. Ruská armádní protéza, manipulátor se sedmi funkcemi a posilovačem zpětné vazby, potažený odpornou růžovou umělou hmotou. „Herr Case, tedy vy jste umělec až moc.“ Ratz zachrochtal; tenhle zvuk u něj znamenal smích. Poškrábal se růžovým pařátem na břichu, které mu viselo z bílé košile. „Vy jste totiž majstr v takovým krapet směšným kšeftíku.“ „Jasně,“ řekl Case a usrkl piva. „Někdo tady prostě musí bejt vod tý zábavy. Ty ten vocas ale tutově nejseš.“

Nemusím snad dodávat, že daleko větší požitek z četby mají čtenáři nového překladu, notabene v situaci, kdy jsou znovu vydávány i další Gibsonovy knihy (Rauvolf přeložil i Jak vypálit Chrome a bude překládat i zbylé díly Sprawl trilogie). Co se týká kvality korektur, pár překlepů či vynechaných slov se sice v novém vydání vyskytuje, ale celkový výborný dojem z nového vydání Neuromancera to nemůže ovlivnit.

Dojezd

Na to, že se jedná o autorovu románovou prvotinu (do té doby psal pouze povídky), je Neuromancer mimořádně povedený. Ne nadarmo ostatně dostal autor za Neuromancera Huga (1985), Nebulu (1984) i Pamětní cenu P. K. Dicka (1984). Gibson neplýtvá stránkami, je maximálně stručný a úsporně, leč dostatečně dokáže vyjádřit i složitější myšlenky nebo lidské osudy (třeba popis operace Řvoucí pěst, osudy plukovníka Corta, charakteru Riviery). Román nechává dost prostoru pro čtenářovu imaginaci, což je dobře, autor alespoň nevysvětluje každou prkotinu.

Neuromancera lze bez přehánění považovat za nadčasovou klasiku kyberpunku, srovnatelnou pouze s Blade Runnerem (11). Ke knize se dá znovu a znovu vracet a všímat si detailů a náznaků, které při prvním čtení unikly, případně nacházet další prvky zopakované v pozdějších kyberpunkových dílech. (12)

Ostudu v knihovně vám Neuromancer neudělá, nové vydání je zajímavé i pro ty čtenáře, kteří už mají to předchozí s překladem Ondřeje Neffa. Mistrovské dílo, které nemá chybu a na které odkazuje takové množství pozdějších literárních a filmových děl, že jej nelze minout bez povšimnutí.

1) Čtenáři se mohli poprvé seznámit s Molly v povídce Johnny Mnemonic. Tato povídka je součástí sbírky „Jak vypálit Chrome“. Ačkoli Ondřej Neff v předmluvě Neuromancera doporučuje přečíst napřed román a teprve pak povídky, je lepší přečíst si napřed povídky a teprve poté Neuromancera, už jen proto, že děj povídek se odehrává o pár let dříve než román. A mimochodem, při popisu Molly vám bude jasné, odkud se v Matrixu vzala postava Trinity.
2) Čtenáři se s Finnem neboli Fiňákem mohou setkat i v povídce Jak vypálit Chrome. I zde je pouze vedlejší postavou, hlavními hrdiny povídky jsou Bobby Quine, zmíněný v Neuromancerovi (str. 73), a Automatický Jack.
3) Ze stejnojmenné Gibsonovy povídky. V době děje Neuromancera je Johnny mrtvý, zavražděný nájemným vrahem jakuzy, a Molly pro něj stále truchlí. Svým způsobem, samozřejmě.
4) V originále flatline. Gibson má na mysli mozkovou smrt, stav, kdy mozek nevykazuje žádnou elektrickou aktivitu a na elektroencefa­logramu (EEG) se zobrazuje jako rovná linka, lajna. Jen pro úplnost, jinou lajnou je srdeční zástava, kdy pro změnu srdce nevykazuje žádnou elektrickou aktivitu na EKG. V takovém případě se však nesahá po defibrilátoru, ale po injekci vasopressinu nebo atropinu v kombinaci s masáží srdce, protože restartovat srdce s nulovou elektrickou aktivitou „pouze“ defibrilátorem je těžší.
5) Viz http://cs.wikipedia.org/…A1nstv%C3%AD. Je otázka, jestli by tak odlišná subkultura přežila v jinak odlidštělém světě nadnárodních korporací.
6) Skrytý odkaz na Orwala Wintermutea, překladatele z románu Valis od jiného kyberpunkového spisovatele P. K. Dicka.
7) Srovnej zápletku filmu Ghost in the Shell z roku 1995, v němž se umělá inteligence snaží splynout s Motoko Kusanagi.
8) Aston se mýlí. Samozřejmě, že pokud je třeba v povídce Johnny Mnemonic použita k přenosu dat disketa nebo když Case v Neuromancerovi oznámí čtenáři, že má tři megabyty horké RAM v Hitachi, že je to dnes, v éře USB disků a gigových RAM, anachronismus. Na druhé straně většina věcí, které jsou běžně používané v Neuromancerovi (ale i v jiných dílech zasazených do jeho světa) je stále otázkou vzdálené budoucnosti. Umělá inteligence, kyberdeck, útočný firewall (onen proslulý black ICE, resp. černý LED), většina implantátů atd. Zastaralý je, například, Jules Verne a jeho sci-fi vize (byť se v jistém smyslu se dají považovat za základ steampunku), ale ne William Gibson.
9) „Někde, hodně blízko, smích, který nebyl smíchem.“ Je otázka, jestli si umělá inteligence dělala z Case, resp. čtenáře srandu, nebo jestli Dixie Lajna nebyl ve skutečnosti vymazán, ale pouze zkopírován jinam do kyberprostoru jako samostatná entita.
10) Jedná se asi o nejčastěji citovanou pasáž, která se dostala i do učebnic práva: „Kyberprostor. Konsenzuální halucinace prožívaná denně miliardami legitimních operátorů, v každém národě, dětmi, které se učí matematickým pojmům… grafické zobrazení dat abstrahovaných z pamětí každého počítače v lidské společnosti. nepředstavitelná komplexita. Linie světla rozprostírající se v neprostoru mysli, klastry a konstelace dat.“ Neuromancer, str. 75. Mimochodem, je zajímavé, že nejlepší vizualizace kyberprostoru jsou k nalezení v moderních japonských anime (GitS, Serial Experiments Lain, Real Drive a další).
11) Blade Runner byl natočen v době, kdy měl Gibson napsanou asi třetinu Neuromancera a málem způsobil jeho nenapsání. Gibson totiž přechodně nabyl dojmu, že jeho román je hotový, potopený, že nikdo neuvěří, že vizuální stránku megalopole neokopíroval z filmu Ridleye Scotta. Viz Gibsonův blog ze 17. 1. 2003: http://williamgibsonblog.blogspot.com/…archive.html
12) Například Ghost in the Shell: Stand Alone Complex lze chápat jako pohled do světa Neuromancera „z druhé strany barikády“. Elitní vládní komando bojuje s kyberteroristy a hackery Caseiova ražení.

• Autor: William Gibson
• Překlad: Josef Rauvolf
• Formát: paperback
• Počet stran: 336
• Cena: 269 Kč
• Nakladatel: Laser-books, 2010

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz