V horách šílenství – Lovecraft Howard P.

Sbírka povídek V horách šílenství amerického autora Howarda Phillipse Lovecrafta poprvé spatřila světlo světa roku 1936 (At the Mountains of Madness: And Other Novels of Terror), nyní vychází v českém překladu již potřetí. Po osekaném, zkráceném a rozhodně nevydařeném prvním sešitovém vydání z roku 1991 (nakladatelství Nezávislý novinář II.) v překladu Petra Kachny následovalo druhé, již neupravené v roce 2002 (Aurora) s překladem Milana Žáčka, tentokrát dokonce v pevné vazbě. Do třetice se letos tato sbírka dočkala brožované verze v podání Laser-books, překladu se opět zhostil Milan Žáček. Nakladatelství touto knihou otvírá svou novou edici Klasická díla hororu. Obálka s bytostí sedící uprostřed hory od Boba Eggletona je vskutku reprezentativní a povedená.

Děsivé a prastaré bytosti z jiných koutů vesmíru, které na naši planetu přicestovaly, když byla ještě mladá, či ji dokonce podle víry jejich uctívačů stvořily, jsou spojujícím prvkem všech pěti povídek a jedné novely tohoto sborníku. Bytosti, které zde byly a stále jsou, skryté a zapomenuté hluboko pod vlnami oceánů, ledem či pískem. Jejich kult je věčný a nemá nikdy zaniknout, táhne se již od počátku věků a jednou se s pomocí svých věrných tito Prastaří (či Stařešinové) vrátí.

Dalším motivem, který se proplétá Lovecraftovým dílem, je prokletá a ďábelská kniha Necronomicon, kterou sepsal šílený Arab Abdul Allhazred. Necronomicon se objevuje, až na první nejkratší povídku Dagon, ve všech příbězích. Používají ho jak přívrženci temnot k vzývání a obřadům (Hrůza v Dunwichi, Slavnost), tak hrdinové – většinou vědci, aby jim buď čelili (Hrůza v Dunwichi), či ho zmiňují kvůli podobnostem s jevy či událostmi, s nimiž se setkávají (V horách šílenství). Už jen samotné čtení této prokleté a odporné knihy může způsobit čitatelovo zešílení nebo minimálně špatný spánek a deprese – což je další společný prvek všech šesti prací ve sborníku. Šílenství, deprese a zoufalství, které se zmocní všech hrdinů v knihách, kteří se setkají byť jen s poznámkami o jevech, natož pak se samotnými těmito bytostmi.

Už v první krátké povídce Dagon se setkáváme s hrdinou, který se chystá k sebevraždě, na niž pohlíží jako na vysvobození z úděsných duševních muk, na které již nezabírá ani morfium. Do tohoto stavu se dostal po událostech v Pacifiku, kde se mu úspěšně podařilo uprchnout na člunu ze zajetí věznitelů. Po několika dnech na moři se dostal k jakémusi zdvihu pevniny, bahnu pokrytému hnijícími zbytky živočichů, jak předpokládá. Zde se setkal s podivnou obrovskou obludou, což jeho psychiku nesmazatelně poznamená.

Druhá povídka Slavnost nás spolu s hlavním hrdinou zavede doprostřed podivného společenství, které neslaví Vánoce jako my. Už jen to, že místo Bible si s sebou kamsi do podzemí nesou démonický Necronomicon, dává tušit, že se nebudou klanět u jesliček Ježíškovi a že tam někde v hlubinách hodlají prozpěvovat něco úplně jiného než koledy.

Ve Volání Cthulhu jsme seznámeni s pozůstalostí po muži, kterou zdědil jeho prasynovec. Starý vědec po sobě zanechal mimo jiné bednu plnou poznámek o výzkumu podivného kultu Cthulhu, svědectví policejního vyšetřovatele o zadržení uctívačů jakéhosi zvrhlého a neznámého woodoo, výpovědi umělců o jejich podivných snech a výstřižky s podivnými událostmi z celého světa, které se s nimi časově shodují. Jak do toho všeho zapadá odpudivá soška jakési příšery zabavená zvrhlému kultu, která je z kamene, jenž určitě nepochází z tohoto světa? Povídka je díky své propracovanosti a také akci – zásahu policistů, s nimiž se vypravíme do močálů – rozhodně jedna z nejlepších celého sborníku.

Kult Cthulhu je další z Lovecraftových témat, které se často objevuje v jeho povídkách a v celém jeho díle. Ve Volání Cthulhu a i v další povídce, Hrůze v Dunwichi, je vysvětlena řada společných prvků, jež nacházíme i v ostatních povídkách – kamenné stély pokryté tajemnými hieroglyfy a zobrazení podivných bytostí, sošky těchto bytostí z podivného kamene, černomagická zaříkadla, která otvírají brány do jiných světů, z nichž jsou tyto bytosti povolávány na svět.

Hrůza v Dunwichi není na rozdíl od tří předchozích povídek psána v ich-formě, která je pro Lovecrafta typická. V zapadlém a zapomenutém městečku Dunwich žijí podivní lidé, nejpodivnější je z nich ale starý Whatley, o němž všichni s odplivnutím tvrdí, že je čaroděj. Když se jeho dceři narodí syn, začne na jejich farmě nebývalá stavební aktivita. Chlapec roste rychleji než je normální, zároveň jeho děd přestavuje polorozpadlý statek. S pomocí vnuka koná v kopcích, kde to duní víc a více, tajné rituály a v domě zřejmě něco skrývá. Po smrti děda vnuk ve společném díle pokračuje a na Miskatonické univerzitě si chce vypůjčit střežený Necronomicon. Tím na sebe upozorní doktora Armitage, který si spolu se dvěma kolegy uvědomí, že se bude muset postavit nelidské hrůze, aby zachránil svět před jeho zničením. Druhá nejlepší povídka ze sborníku.

Novela V horách šílenství, podle níž dostal sborník svůj název, je opět napsána v ich-formě. Hlavním hrdinou a vypravěčem je vědec z Miskatonické univerzity, který se spolu se svými kolegy zúčastnil vědecké expedice do Antarktidy. Vyprávění našeho hrdiny shrnuje a vysvětluje utajené události, hlavně má však za cíl zabránit další chystané výpravě na zmrzlý kontinent. Hrdina před námi odkrývá hrůzný nález svých kolegů, kteří pod ledem objevili jakési podivné, velmi vyspělé organismy ve vrstvách, kde se mořem měli prohánět pouze prvoci. Část výpravy je ovšem surově pobita a exempláře příšerek zmizely.

V poslední povídce nazvané Stín z hlubin času se opět setkáváme s bytostmi z jiného světa, bytostmi příslušejícími k Velké rase, které vynikají svou inteligencí a vyspělostí. Profesorem Peasleem hluboce otřásla zkušenost, kdy mu tyto bytosti zabraly a používaly jeho tělo. Díla v tomto sborníku mají hned několik slabin. Předně velmi podobné náměty, kdy už při sebemenším náznaku v další povídce tušíme, že se za vším zase skrývá nelidská bestie se spoustou chapadel. Bohužel všechny tyto potvory jsou si podobné jako vejce vejci – spousta chapadel, odporný smrad, který vytáčí psy, že se mohou pominout a uštěkat, a to, že když se s nimi lidé setkají, tak pokud to přežijí, tak se z toho zblázní, či přinejlepším to odnesou celoživotními depresemi a strachem. Díky tomu spolu jednotlivé příběhy hodně splývají. Další slabinou jsou sami hrdinové, s nimiž se i přes většinovou ich-formu dá sžít jen stěží. Ploší, ustrašení, většinou vědci, kteří v podstatě všichni znají zakázaný Necronomicon, jehož několik svazků je pečlivě a skrytě střeženo – další logický nesmysl. K čemu by např. geologovi (hlavní hrdina novely V horách šílenství) jeho znalost byla? A je normální, aby první, co ho při pohledu na nově objevené velehory v Antarktidě napadlo, bylo, že tyto hory a skalní útvary připomínají mýtické prokleté město z této knihy? Hrdinové také neprocházejí v podstatě žádným vývojem, pokud nepočítáme jejich nervová zhroucení a strachy. Často jsou také jen pasivními přihlížiteli (Dagon) nebo shromažďovateli informací (Volání Cthulhu) a nepouštějí se do žádných akcí, ani nepřemýšlí o tom, zda by svět a lidstvo nešlo před těmito bytostmi nějak ochránit a zachránit. Prostě se jen o jeho osud bojí.

Příjemnou výjimkou je trojice vědců (Hrůza v Dunwichi), která se vypraví, byť podělaná až za ušima, do Dunwiche, aby s pomocí zaklínadel zlikvidovala Whatleyho bestii. Ta je bohužel většinu času, kdy je na scéně, neviditelná, takže jen vidíme, jak se ohýbají stromy. Navíc onen závěrečný souboj sledujeme z dálky spolu s ustrašenými vesničany pomocí dalekohledu. Takže vidíme jen zdvíhání rukou trojice a na chvíli zahlédneme spoustu chapadel – velká škoda, tato scéna závěrečného boje, kdyby byla jinak napsaná, kdybychom například byli přítomni s vědci na kopci a čelili spolu s nimi této bestii, se mohla stát delikátní napínavou lahůdkou.

Strach nám ani tak nezprostředkovávají nelidští Prastaří, ale spíše hrdinové, kteří zdráhavě a zdlouhavě začínají vyprávět, jak moc se bojí a teprve postupně se dostávají k popisu událostí, které je k tomu strachu dovedly. Bohužel ne vždy dokáže jejich vyprávění vtáhnout do děje tak, abychom se mohli začít aspoň trošku bát. Chtělo by si to více se čtenářem, jeho fantazií a nervy pohrávat, napínat, pomaloučku a polehoučku děsit a párkrát nečekaně vybafnout. Zvolená forma dopisu (Dagon) či podrobného deníkového záznamu (Volání Cthulhu) nebo celkem podrobné líčení expedice (V horách šílenství) toto ale příliš nenabízí.

Archaický jazyk může jedněm vadit, pro druhé zase bude příjemně dotvářet atmosféru knihy. Kdo se dosud s Lovecraftovými knihami nesetkal, bude si na něj s velkou pravděpodobností chvíli zvykat. Méně příjemné už ale je časté opakování slov, speciálně těch, jimiž se autor snaží popsat hrůzné jevy. Atmosféru vyprávění zase často narušují četné popisy okolí či průběhu expedice – v novele V horách šílenství. Sečteno a dvakrát podtrženo – kniha je určena především fanouškům hororu, kteří chtějí poznat jeho kořeny a zjistit, jak moderní horor vznikal. Samozřejmě také Lovecraftovým ctitelům, kteří s mým hodnocením pravděpodobně souhlasit nebudou. Ale těm, kteří jsou odkojeni současnými autory hororů a jejich akčními díly, kniha mrazení v zádech nejspíš nevyvolá.

• Autor: Howard P. Lovecraft
• Překlad: Milan Žáček
• Formát: paperback
• Počet stran: 344
• Cena: 229 Kč
• Nakladatel: Laser-books, 2010

Veronika Salášková (redaktor)

veronika.salaskova@fantasyplanet.cz