Hladové hry – Simmons Dan

Simmons rozvíjí svůj příběh pozvolna. Nejprve využívá podstatu hlavního motivu – osoba ovládající vůli jiného člověk slouží k naplnění tužby každého erotomana či puberťáka. Pak ale odhaluje psychoupíry na plno. Scéna týkající se masakru v Charlestonu, za jehož mrtvými tito ne-lidé stojí, je představuje jako amorální jedince využívající lidi jako zbraně. A to doslova. Právě toto první setkání s neskrývanou brutalitou naznačuje, co se bude dít dál, a přiková čtenářovy oči ke knize až do samotného závěru. Poté se totiž setkáváme s dalšími psychoupíry, kteří zastávají vlivné funkce a neváhají soupeřit mezi sebou. Ale seznámíme se i s jejich soupeři, normálními lidmi, jejichž tužby jsou jednoduché – pomstít se. Zde poznáváme dalšího důležitého činitele příběhu – Saula Laskiho. Stárnoucí Žid coby mladý jinoch prožil válečná léta v koncentračních táborech na polském území. Jeho velmi mrazivé a realistické vyprávění o tomto období vrcholí v bodě, kdy se setká s Oberstem, psychoupírem se zálibou v morbidní obdobě hry v šachy (místo figurek zde hrají lidé). Laski jako jeden z mála přežije události v koncentračních táborech a zasvětí svůj život pátrání po Oberstovi. Vraťme se tedy zpátky do osmdesátých let minulého století, kde je už rozehrána jiná partie…

Román je rozdělen do tří částí: Zahájení, Střední hra, Koncovka. Každá část popisuje události na určitém místě a jejich dozvuky. Autor rozvíjí svůj příběh velmi umně. Vytváří pravidla Schopnosti psychoupírů, aby je vzápětí pro dovršení děje porušoval. Je to ale i důmyslné využití tématu druhé světové války a zapojení mocenských struktur našeho světa do příběhu, co dělá z knihy výjimečnou událost. Ve hře jsou tajné služby i pouliční gangy, ale hlavně nekompromisní síla Schopnosti, proti které není obrany.

Simmons vytváří výrazné charaktery. Ať už se podíváte na profesora Saula Laskiho, mnohovrstevnaté postavy představující neuvěřitelnou sílu vůle, či vystupování Tonyho Haroda, který dodává knize tolik potřebné úsměvné situace. Ale nemusíte se soustředit jen na ně, oblíbenou postavu si v knize najde každý sám. A za jediný poklesek a trochu účelovou událost lze považovat jen odkrytí motivů záporáků v závěru, z kterého čtenář může být mírně rozpačitý.

To, že má kniha takřka devět set stran, neznamená, že by se čtenář dusil chuchvalci vaty. Román se sice jako spousta jiných rozjíždí postupně, ale po dvou stech stránkách se už na každé straně odehraje něco důležitého pro vývoj děje. Rozsah knihy umožňuje vyniknout Simmonsovu vypravěčskému stylu, takže příběh působí přirozeně a je v něm vyřčeno vše důležité.

Hladové hry jsou jeden z nejlepších počinů, které se letos objevily na našem trhu. Jako politic-horor nemá v letošní produkci takřka konkurenci. Navíc je to kniha reprezentativně udělaná, se skvostným překladem. Jediný škraloup lze vidět v tom, že vyšla v jiném názvu než před léty. Sice se k tomu nakladatel v anotaci přiznává, ale přesto se určitě nějaký dopálený zákazník najde. Navíc název Doba mrchožroutů byl dobrý a tak nevidím důvod, proč jej měnit.

Jan Michálek (redaktor)

jan.michalek@fan­tasyplanet.cz