Hladové hry – Simmons Dan

Zahrajeme si?

Pokud kniha nepřesahuje šest set stránek, je to v případě Simmonse velice podezřelé. Hladové hry naštěstí nijak nevbočují z řady kvalitních děl, která napsal. Čtenář se bude muset prokousat bezmála jedním tisícem stránek, než se dostane k vyvrcholení rozverného děje a k poslední tečce. Výsledek bude stát za bezesné noci vyplněné čtením. Jen na okraj, i když se kniha zdá dost masivní, je překvapivě velice lehká, takže sice v batohu zabírá místo, ale váhu nijak nepřidává, a neplatí tedy o ní, že by se dala v krajním případě použít v sebeobraně.

Zahájení

Už na obálce knihy je čtenáři prozrazeno, o čem bude děj. Nacistický důstojník hraje šachy s lidskými těly. Prolog není ničím jiným než sychravým nástinem koncentračního tábora; záhy se děj přenese do Ameriky osmdesátých let.

Motiv šachů je pro knihu klíčový. Její tři části jsou pojmenovány podle etap hry a skutečně se tak i chovají. Zahájení není ničím jiným než představením figur a prvními pohyby pěšců po černobílých polích. Nic nechápající čtenář je nucen přijímat fakta o upírech, kteří se živí násilím páchaným lidskými loutkami, které svojí mocí ovládají. V době, kdy je upírství v módě a na zubaté krvesaje lze narazit v každé druhé knize, působí tento motiv (navíc v kombinaci s nacismem) jako velice vyčpělý. Ovšem to by tuto knihu nesměl napsat Dan Simmons, který si s upíry ve svých prózách vždy pohrává a ve své imaginaci zcela vybočuje od zavedeného úzu a vydává se vlastní cestou. Hladové hry byly první ukázkou, že to jde udělat jinak, a Děti noci pak tuto tradici příjemně potvrdily.

Zahájení je „nudné“ stejně jako šachová hra. Pěšci se pohybují po hrací desce a zabírají strategicky výhodné pozice. Autor hraje hru jak mezi svými postavami, tak se samotným čtenářem. Aniž by cokoliv tušil, Simmons okolo něj začíná stavět strategicky neproniknutelnou obranu, o jejíž dokonalosti se soupeř dozví až v závěrečném šach matu.

Několik pěšců je vyřazeno a hra pokračuje dál. Bezmála tři sta stran bude čtenář jen nervózně obracet stránky a hledat jeden z těch tří nejlepších hororů 20. století, který mu slibovala obálka. Jedinou, estetickým nábojem doslova nabitou scénou jsou lidské šachy hrané nacistickými pohlaváry, které se účastní jak hlavní kladný, tak záporný hrdina (a hádejte, kdo v jaké situaci).

Střední hra

Začíná přituhovat. Pěšci na ploše se ohrožují navzájem a do hry jsou povolány důležité figury ze zadní řady. Střelci a koně vyrážejí vpřed. V textu se objevují další nové postavy a jejich počet dosahuje standardu brazilské telenovely. Čtenář bude mít ve změti jmen potíž se vyznat. Zároveň však již tuší, že se něco děje. Začíná vidět do soupeřovy hry a přijímat její pravidla. Vidí, jak autor pracuje v souhře motivů, a dynamika děje začíná nabírat na obrátkách.

Hlavní hrdinové jsou poprvé ohroženi na životě. Z bezmoci proti tvorům schopným udělat z prakticky každého člověka svůj smrtící nástroj bude čtenáře mrazit v zádech. Stejně tak z chování ostatních postav. Autor příběh komponuje z několika částí a každou již známou nahlíží z několika stran. Různorodostí v úhlech pohledu dokresluje a modeluje trojrozměrný svět, který mu umožňuje dokonalou kontrolu nad tím, co a jak čtenáři sděluje. Postupným odhalováním skutečností bude čtenář ohromen – nejenom nad jeho samotným dopadem na děj, ale i nad přirozenou nenuceností, s jakou mu tuto informaci autor předal.

Závěr střední hry není ničím jiným než epickým střetem a masivním vyvražďováním postav se jménem i bez něj. Na minimálně sto stran bude čtenář vtažen do dynamického, nekončícího napětí vyhroceného na samý kraj nevydržení. Každá jiná kniha by tímto skončila, vyřešená jednoduchým a povrchním vyřazením hlavních záporných postav ze hry. Ne však Hladové hry.

Koncovka

Na šachovnici už není mnoho figur a ztráta každé další je velice bolestná. Po masakru v předchozí části tempo opět upadá a hráči vyhodnocují situaci. Prohrávající čtenář již tuší, že celá partie byla zcela v režii autora, že se jím nechal vláčet a sám jen reagoval na předem naplánované tahy, které nyní začínají dávat smysl a mají tak drtivý dopad.

Motiv šachů v závěru není jenom kompozicí příběhu, ale stává se opět naplno viditelnou součástí románu. Vyplývá, že celý děj byla skutečně jen šachová partie a zbylé figurky/postavy se postaví na v knižním světě reálnou šachovnici, aby dokončily to, co bylo v úvodu textu započato prvním tahem pěšce.

Autor v této části naplno otevírá hrůzy psychické nadvlády upírů a zla, které představují. Jestli je sání krve strašné, tak ovládání mysli člověkem s nulovou morálkou zcela uvyklého na svou dominanci je stokrát horší. V předchozí části autor rozvinul hrůzostrašnost tohoto motivu na vyšší stupínek, ovšem až v koncovce šplhá na vrchol. Zdánlivě klidné pasáže jsou nabité emocemi, a pokud se doteď čtenář nebál, tak konfrontován s bezuzdnou krutostí určitě začne. Scénu šachů v klišé kulisách nacistů a židů z koncentračního tábora strčí hravě do kapsy zejména proto, že zlo páchá na první pohled obyčejný člověk, s obyčejnými lidmi současnosti.

Závěr patří šachům a nervydrásající koncovce plné výbuchů a zoufalého boje o život. Konec knihy neztrácí tempo, autor se nikterak nevyčerpal na vyvrcholení střední hry a zároveň ji ani nevykrádá. Staví ji na zcela nových principech a čtenáře nemilosrdně drtí napětím a strachem. Strachem, který není způsobován zombiemi ani vražednými dětmi. Je to strach v koutku duše, strach ze ztráty vlády nad sebou samým, strach ze ztráty kontroly.

Bude však trvat dlouho, než si čtenář připustí, že na něj kniha pouští hrůzu. Není postavena na explicitním vyvolávání strachu, ale na postupném budování děsivé atmosféry, která člověka strhne a nepustí. Jako závoji pavučin obalí Simmons čtenáře emocemi, které má on coby autor plně v rukou. A ty spálí až očistný oheň závěrečné apokalypsy. Když si čtenář protře oči, zjistí, že mu nezbývá nic jiného, než povalit svého krále na zem.

Šach mat.

Lukáš Vaníček (redaktor)

lukas.vanicek@fan­tasyplanet.cz